Moje nejmilejší maminko,
nevím kolikátého je. Nevnímám dny, natož hodiny. Název místa se mi dávno vytratil z paměti jako všechno. Živořím jen ze vzpomínek, které mi v mysli naskakují živěji než kdykoliv předtím…
Už když jsem byl malý, věděl jsem, že jsi ta nejúžasnější máma pod sluncem.
Ode dne, kdy jsem prvně přišel s roztrhanými kalhotami, které nevydržely moji honičku s kluky ze školy, nebo moji první a poslední rvačku se spolužáky.
Pamatuji si, jak jsem se vrátil s pláčem, že jsem slaboch, protože mě přeprali. Škytal jsem a naříkal, a Tys mě utěšovala, že jich na mě bylo víc, a tak vyhráli silou převahy. Aniž bych to v tu chvíli tušil, dodala jsi mi do dalších let sílu a odvahu, o kterých jsem věděl, že nechci promrhat pláčem a lítostí nad tím, že jsem nevyhrál. Od té doby jsem se cítil vnitřně silný a věděl jsem, že můj soupeř může být v přesile, ale nikdy nesmí zlomit mého ducha.
Věděl jsem, že jsi nejstatečnější žena, co znám. A podle toho jsem se snažil jednat. Míra je celý Ty. Věděl, kdo jsi, má toho v sobě po Tobě tolik… Proto také utekl a přihlásil se do armády. On věděl, že bojovat se musí.
I když jsem z Tebe cítil tu nezdolnou hrdost, že Tvůj syn bojuje za naši vlast, zároveň jsem z Tebe vnitřně cítil úzkost a každodenní obavy, že o něj přijdeš, že už ho nikdy neuvidíš. Nikdy jsi to nedala najevo, ale já viděl v Tvých očích ještě větší strach při pomyšlení, že bych chtěl odejít stejně tak jako on. Jenže Ty jsi věděla, že Ti chci pomáhat tady. Že tu mám Věrku, kterou bych za nic na světě neopustil…
Když jsi ji viděla poprvé, byla jsi nadšená. Vím, že jsi se bála, že v této době není vhodné uvažovat o svatbě, a že je nebezpečím přivést do takové doby snad i dítě, ale zároveň ten záblesk světla v Tvých očích, ta naděje, že jednou bude svět v pořádku, že budeme žít ve svobodě, věděla jsi, že to všechno převýší veškerý náš člověčí strach a dosavadní bolesti…
Všichni jsme Tě obdivovali. Byla jsi pro nás světlo na cestě životem, který jsme přes Tvou horoucí lásku a statečnost nevnímali jako něco nebezpečného. Byla jsi pro nás nadějí, že jednou bude opět svítat… Byla jsi pro nás odvahou, která neuvadá, jen roste.
Když jsem se dozvěděl, že jsi nemocná, mé kroky okamžitě a neochvějně mířily za Tebou. Ne proto, že to stálo v tom telegramu, ale proto, že jsem Ti sám chtěl být na blízku. Tolik jsem se o Tebe celou cestu bál.
Kdybych mohl, řekl bych Ti nastotisíckrát to, co my muži tak málo ženám někdy říkáme. Nejvíce si vyčítám, jak už to tak bývá, že jsem Ti častěji neopakoval, jak moc Tě mám rád.
V poslední chvíli chci před Tebou, před Bohem, a snad i sám před sebou hrdě stát. Nevím však, mám-li na to právo. Nic jsem si nikdy nepřál víc, než být jako Ty. Odvážná i ve chvíli nesoucí na bedrech stín smrti. Obstála jsi se ctí a odešla jako pravá hrdinka.
Já…já se Ti omlouvám. Ano, maminko, omlouvám se Ti, že jsem nevydržel víc. Že se mi podlomila i tak bolestí otupělá kolena, a že jsem nemohl ten pohled snést…
Zemřít. Odejít z tohoto světa, který pamatuje tolik bolesti a utrpení… Odejít tam, kde na mě čekáš Ty, a další spousta blízkých a nejbližších, kteří, z celého srdce v to doufám a modlím se, že mi odpustí, neboť vědí, že jsem neměl na vybranou…
Vědí, že kdybych mohl unést víc, unesl bych. Že mi Bůh naložil tolik, co jsem mohl zvládnout.
A to, že jsem Tebe mohl mít za svoji mámu, byl od něj ten největší dar.
S láskou a bezvýhradnou úctou věčně Tvůj syn
Aťa
———————————————————————————————————————————————————————————
Nejedná se přímo o moji vzpomínku. Moje matka se nejmenuje Marie Moravcová a já nejsem Aťa Moravec. Hrdina, který nepředstavitelně mnoho zkusil…
Toto svědectví je však něčím, co by mělo být uchováno po mnoho generací jako vzpomínka nás všech. Dotýkajících se nás všech. Nás dcer, synů, otců a matek. Morálky, odvahy a statečnosti. Je to víra v lepší svět, který budujeme roky, desetiletí, stovky i tisíciletí společně.
Nepřestávejme ani dnes.