Před pár dny jsem začala psát článek s plánem na dnešek.
Byl hrozný. Frustrovaný. Sobecký. O sobeckosti a o tom, jak mě nechápe každý, po kom to chci. Měla jsem v hlavě jen to, jak se chci vypsat, jak si tím chci udělat dobře, jak si ulevit a zanadávat na to, jak jsou lidé sobečtí, jak myslí jen na sebe, jak jsou nesamostatní, jak se mi nevrací to, co bych si přála, jak jsem někdy nešťastná z toho, co kolem říkají ostatní, jak se jim jeví a jak se některé věci jeví zase mně. Chtěla jsem znovu zkritizovat to, co bylo, co bylo v mém vztahu k příteli, co bylo špatně, za co jsem mohla a nemohla já.
Jenže pak mi došlo, že samo to by bylo sobectví.
Házet špínu? Připomínat staré věci? Bolesti? Nebo raději věřit, že toho druhého také tyto věci mrzí? Pokud raději to druhé, pak je správné se snažit nepřipomínat, „nebodat“, nevyčítat. Člověk se musí cítit i silněji, když si spíš uvědomím, že ačkoliv se některé věci nezměnily, asi nikdy nezmění a pořád budu mít z něčeho nějaký pocit, mám v srdci, že se to prostě zlepšilo, a že když chceme, pak spolu vycházíme hezky. A o tom to je. Chtít.
Chtěla jsem… Proto jsem s ním, proto jdu hrát jako komparz do filmu, proto píšu, proto přemýšlím, proto se už snažím i pracovně dělat jen to, co mě baví, proto žiju…
PS: Aneb jak mi jedna milá paní zanechala komentář: „Věř si, já ti věřím!“ Už jen proto, že jí stálo za to mi to napsat – už jen za to věřím.
PPS: A važte si sami sebe – sebe nejvíc.