Stojím v dlouhé frontě. Přemýšlím, co asi uvidím. Otevírá se první sál, druhý… Spousta lidí mi před obličejem bliká mobilem, aby si mohli zachytit ten okamžik. A já začala přemýšlet o detoxikaci od mobilu. Dokonce i od focení, které jsem mívala dost podobně. Najednou cítím, že chci fotit jen zajímavé věci, hry světel a stínů,…
Sedím na nábřeží, oslňují mě sluneční paprsky a volám po inspiraci. Volám po lepším já. Protože vím a plně si uvědomuju, že nejsem dokonalá. Pořád se učím nebrat si věci osobně a upozadňovat svoje ego. Každá taková věc, každé takové setkání je pro mě zkouška toho, co jsem se naučila. Jakoby se mi různé situace opakovaly…
Když jsem nedávno odcházela z toho místa, měla jsem pocit, že se moje srdce nadobro uzavírá, že je obklopeno ze všech stran mřížemi, přes které se už nikdo nikdy nedostane. Že si před sebe postavím zeď a budu do ní klidně každý den bušit, ale ona nepovolí, a nikomu už nedovolí, aby se ke mně přiblížil….