Když můžu (rozuměj, mám-li sama dost síly), podám pomocnou ruku. Snad protože vím, jaké to občas je. Někdy mám stejně jako všichni pocity, že se na mě valí svět. Že mu nerozumím. A že se okolí proti mně spolčilo… Objednané knížky v knihovně nedorazily. Trhá se mi moje milovaná šála. Kolegyně mi něco (pro mě)…
Vstávám… …dělám si čaj… …s vědomím, že vše je tak, jak má. Moje snídaně je opečený toastový chleba s máslem a s marmeládou. Po ranní hygieně si sednu za psací stroj. Na stole leží kniha. Čtu ji. Snažím se do ní vcítit. Vžít. Po nějaké době ji zavírám a vkládám papír do stroje. Ještě než…
Jsem učitelka. Stojím ve třídě a dávám diktát. Diktuji a přitom kontroluji, jestli někdo neopisuje. Slovně, ale jemně napomínám. Vím, že jsou to hodné děti. Malé. Základní škola. Neučím. Nejsem učitelka. Sestra je. Našla jsem lásku v divadle, které se mi na chvíli uzavřelo. Jsem kdesi ve společnosti, bavím se, tancuju, zpívám karaoke, komunikuju,…