Chodím pořád dokola, těsním se mezi pár metry čtverečními. Chci se rozlétnout, ale úzký prostor mě uvnitř svírá.
Nadávám, že je všechno špatně. Zase. Všechno že mě stojí moc úsilí, že nevím, jestli jsem šťastná, že mi chybí zázemí, že jsem nemocná, že nikam nemůžu, že si všechno komplikuju… Prostě všechno naprd! Internet mě nebaví, naopak mi po prohlížení sociálních sítí naskakují horečky, televize mě nebaví, u čtení se mi zavírají oči… Nic mě nebaví. A jak říkám: všechno špatně!
Tak se po nemoci rozhodnu. Otevřu dveře a s narvaným batohem jedu. Kam? Tam, kde jsem a vždycky budu DOMA. Tam se zase nadechnu, roztáhnu křídla a uklidním se.
Chodím na zdravotní procházky a ejhle! Po scvrkávání se ani vidu ani slechu.
Když mířím z procházky domů, najednou mám telefon. A jak krásný telefon!
,,Jestli tvůj zájem pořád trvá, tak my bychom byli rádi, kdybys s námi hrála v alternaci.“
Jo jo jo! Pidi brigádka jen na období adventu, ale! Budu hrát v zájezdové pohádce pro děti (pokud se to teda stihnu naučit, hehe)! Tolik zkušeností, nových nepoznaných měst, zpívání a hraní (si).
Bože! Ano!
Já se nevzdám. Nemůžu, nemůžu, nemůžu.