Po delší době jsem byla na osobním castingu.
Po mnohých selftapes (ve zkratce natoč si doma sám castingové video a pošli) jsem byla po delší době na osobním castingu. V telefonu, když mi to slečna volala den předem, jsem neslyšela téměř nic. Zato poslední slova jsem slyšela docela zřetelně: bude to zajímavé a vemte si sportovní oblečení.
Druhý den jsem tedy přišla na casting. Po minulé zkušenosti, kdy jsme byly v castingové místnosti čtyři herečky a dívaly se jedna na druhou, jak hraje, a v hlavě jsme předstíraly, že nás vůbec nezajímá, jestli je ta druhá lepší nebo horší, jsem si přála, abych tentokrát šla do místnosti za každou cenu sama.
A tak mě napadlo vydat se na casting o pár desítek minut dřív. Jenže jsem nepočítala s jednou maličkostí. Dveře od bytu se zasekly. Bušila jsem na ně, mlátila do nich, zuřivě klela všechny nadávky světa, abych se v hlavě pomalu rozloučila s castingem. V tu ránu se hněv obrátil v lítost nad sebou samou, když jsem si začala představovat, jak jim budu popisovat, že jsem uzamčená u sebe v bytě a nemůžu se dostat ven. Nakonec se zřejmě dveřím zželelo mé slze na krajíčku a Sezame, otevřely se.
Dorazila jsem tedy přesně na čas. Byla tam jen jedna herečka: „Super,“ říkám si, „teď jde jedna na řadu a sama!“
Za chvilku mám hujerovsky vyplněný dotazník, kde jsem zaškrtla na všechny termíny ANO, aniž bych se podívala do diáře. Reklama, která možná bude vyžadovat i kaskadérskou zkoušku. Cože? Dobře, přecházím to a zaškrtávám ANO. S číslem v ruce netrpělivě očekávám, že co nevidět půjdu na řadu.
Do místnosti vchází žena. A po ní další. Už jsme tři. Mezitím herečka z castingové místnosti odejde a moje nervozita stoupá. Z castingové místnosti vyjde muž. Můj dychtivý úsměv na tváři naznačující připravenost jít hned na řadu, zatímco ostatní ještě dopisují, mi zmrazí jeho věta: „Ještě chvilku počkej, vezmu vás pak zároveň, ať ušetříme čas.“
TO – SNAD – NE!
Chvíli jsem počkala a šly jsme pak tedy všechny tři.
Měly jsme hrát, že máme na noze dítě, a tak jsem si odevzdaně sedla a snažila se na nohu přilepit závaží. Nebudu lhát, chvilku mi to trvalo. Takovou chvilku, že jsem šla na řadu nakonec jako druhá ze tří, a to i když jsem přišla jako první. Díky tomu jsem ale k mé hrůze zjistila, že představovací video má být v angličtině! Dobře?! V hlavě jsem si přehrávala, jak dobře to řeknu, ale reálně se pak stalo, že první pokus nevyšel. Druhý o něco lepší, ale už jsem měla zákaz si to sama stopovat. Eh!
Jedna scéna, druhá scéna, třetí, čtvrtá a konec castingu.
Hurá, je to za mnou.
Casting sice nevyšel, ale upřímně, čekala jsem, že by to na maličko procent vyjít mohlo. A víte proč? Protože jsem někde nahoře přesně viděla toho někoho, kdo rozhoduje o našem bytí a nebytí, jak si mne ruce a říká si: ,,Ta a sportovkyně? Kaskadérská zkouška? Jo! Dejte jí to!“ A začne se strašlivě smát, až z mraků začnou padat slzy…