Kavárna v pasáži, kde se zastavil čas…
Krásný nedělní celodenní výlet s kamarádkou jsme se rozhodly zakončit na dobrém kafíčku s dortíkem. Nebo ještě líp, vzhledem ke krásnému počasí nejlépe se zmrzlinou! První, co před sebou vidíme, je obchodní centrum. Co takhle prasárničku McFlurry v Mekáči? Nezní vůbec špatně! S tou vidinou jsme zapadly do OC, kde zrovna probíhal dětský den. Bohužel jsme na ten dav lidí nebyla ani jedna z nás psychicky, ani fyzicky připravená, a proto jsme se zoufalým křikem rychle cupitaly ven z obchoďáku.
Kamarádka zahlásala, že zná jednu dobrou kavárnu, kde se zastavil čas. Okamžitě to ve mně vzbudilo pozitivní pocity a odpověděla jsem, že to zní jako něco, co si nemůžu nechat ujít!
Kavárna v pasáži podle prvotního vzhledu skutečně nezklamala. Čas se tam zastavil. Fotky prvorepublikových hvězd a filmových plakátů mi pohladily moji stařeckou duši, když přišel šok v podobě paní vystřihnuté jako ze začátku či z konce 80. let (ono už je to v určité chvíli asi úplně jedno).
„Prosím?“
„Kafé a ten větrník, prosím“, hlesla potichu kamarádka.
„Erži, pojď sem! Pojď sem! Eržo!! K noze!“ volala paní na utíkajícího psa. „Tady nemůžeš být. No, co to je?! – Co pro vás?“
„Já vás poprosím ledový kafé a štafetku.“
Výraz paní se rovnal pohledu toho pejska, kterého celý den honily po kavárně. A asi už toho měl taky dost…
To, co mi paní po chvíli přinesla, byla podle skleničky skutečně ledová káva, ale do jejího popisu zapomněli dodat, že je k tomu tak nějak automaticky velká spousta šlehačky a zmrzlina. Tohle vědět, tak to bych si tu štafetku odpustila…
Ale co, optimistická jízda pokračuje: Paní mi dopřála, skvělý!
Když jsem přišla ke kamarádce, která si mezitím ochutnávala svůj větrník, upozornila jsem ji, že jí polovina šlehačky vytekla na podtácek. Hmmm, už chápu, proč je k hrnečku dávají!
„Z čeho je vlastně štafetka?“ zeptala se mě kamarádka.
„Ani nevím, ale o to víc se na to těším!“ a se slinou v koutku jsem zabodla lžičku do štafetky. Nicméně, byla tak tvrdá, že mi nešla pořádně ani ulomit. Rozhodně to nevypadalo na čerstvý zákusek… Navenek se směju a říkám kamarádce: „Ale co, to přece sním, nesnáším plýtvání!“ A hlavou mi běželo už podruhé: Tak to bych si tu štafetku určitě odpustila…
Po dojedeném zákusku a ledové kávě se zmrzlinou a spoustou šlehačky jsem měla pocit, že bych se odkutálela z pasáže někam pryč. Když jsem se tím směrem podívala, abych očima přeměřila prostor, paní z kavárny vyšly ven, zašly maličko za roh a zapálily si cigarety.
Když v tom jsme s kamarádkou dostaly výbuch smíchu a rozhodly jsme se uchovat si naději, že se tu sice zastavil čas, ale že to bylo v jiné době, než jakou jsme původně čekaly.