Jsem idiotka.

 

Proto jsem si založila tento web. Proto chci psát. A proto vám můžu říct, proč jsem idiotka.

Na první pohled jsem možná zcela normální člověk. Ráno vstanu, jdu do školy, odpoledne jedu do práce, kde jsem dlouho do večera, vídám se s mými přáteli, máme-li na sebe čas (! SMUTNÉ ! ), chodívám do divadel, protože mívám až neskromné slevy, a ve svém volném čase píšu. Pro sebe. Většinou. Do toho zcela normálně jím, piju, směju se, bavím se a snažím se být přátelská.

Při mé náladovosti a občasné (i více časté) vnitřní nevyrovnanosti mám dokonce přítele, který můj idiotismus chápe a podporuje.

Moje psaní jsou dlouhá psaní nashromážděná za dlouhé roky. Většinou jsou smutná, naštvaná a při zpětném čtení v něm vidím svět tak nějak zvláštně. Samozřejmě ne vždycky. Ale většinou se vztekám a brečím nad věcmi, se kterými nemůžu hnout, ale které mi nepřijdou normální natolik, aby se děly.

Všechno jsem si to však psala jen pro sebe, až jsem v tom přestala vidět smysl. Přirovnala bych to asi ke klasickému vaření. Když vaříte jen pro sebe, nebaví vás to. Když vaříte pro druhé, vaříte rádi. A možná také očekáváte (i když třeba skrytě) pochvalu. Možná ji skrytě očekávám taky. Možná je to dost sobecké, přehnaně ambiciózní a hnusně arogantní, když si myslím, že to někdo bude číst, a ještě ho to bude bavit. Ale možná se chci jen vyjádřit. Možná to jen zkusit. Možná si jen přestat psát do šuplíku. Možná mi vlastně vůbec o nic nejde…

Jako každý člověk, tak i já se bojím. A to hned několika věcí…

První z nich je žít nenaplněný život. Neužít si to, co život nabízí. Propásnout ho.

Světa a lidí, co ho tvoří. Většina z nich jsou povrchní a nic není opravdové. A když už něco přijde – dokážeme pak rozeznat právě tu „opravdovost“?

Smrt. Nebojím se toho „jak“, ale bojím se zemřít a nic po sobě nezanechat.

Bojím se nalítnout.

Většina z toho jsou věci, kterých se bojí každý.

Většina věcí, co píšu, nejsou originální. A asi ani nezačnou být. Ale jsou moje. A jsou pro vás. Možná se v nich najdete, možná mi právě vy pomůžete nemyslet si, že je svět povrchní.