Jsem idiotka.

 

Proto jsem si založila tento blog. Proto chci psát.

Moje představa idiotky není urážlivá. Je to paralela na Dostojevského Idiota, ačkoliv to z prvotního dojmu nemusí být znát. Jde mi především o naivní pohled na svět, kterým se Idiot vyznačoval. Miloval lidi, ale nerozuměl jim. A oni nerozuměli jemu. Nazývali ho idiotem, ačkoliv on sám byl nejčistším z nich.
 

Na první pohled jsem zcela normální člověk. Ráno vstanu, vydělávám na sebe, vídám se s mými přáteli, chodívám do divadel, za kulturou, mám různé aktivity zahrnující divadlo, hraní, psaní atd. Do toho zcela normálně jím, piju, směju se, bavím se a snažím se být méně asociální…

Moje psaní jsou dlouhá psaní nashromážděná za dlouhé roky. Většinou byla smutná, naštvaná… Většinou jsem se vztekala a brečela nad věcmi, se kterými jsem nemohla hnout, ale které mi nepřišly (nepřijdou) normální natolik, aby se děly.

Všechno jsem si to však psala jen pro sebe. A tak jsem se v březnu roku 2017 rozhodla učit se sebedisciplíně a vydávat články pravidelně každý týden veřejně. A vždy mít co říct. V nynějších dnech moje sebedisciplína v tomto ohledu ustoupila do pozadí, nicméně o to víc se chci vyjádřit. A možná to jen zkusit. Možná si jen přestat psát do šuplíku. Možná mi vlastně vůbec o nic nejde…

Jako každý člověk, tak i já se bojím. A to hned několika věcí…

První z nich je žít nenaplněný život. Neužít si to, co život nabízí. Propásnout ho.

Světa a lidí, co ho tvoří.

Smrti. Zemřít a nic po sobě nezanechat.

Nalítnout.

Většina z toho jsou věci, kterých se bojí každý.

Většina věcí, o kterých píšu, nejsou světupřinášející novinky. A asi ani nezačnou být. Ale jsou moje. A jsou pro vás. Možná se v nich najdete, možná mi právě vy pomůžete nemyslet si, že je svět povrchní.

Pojďme společně sdílet a měnit svět!