Všechno se zdá být daleko.

Tak nějak mimo nás. Že ženu přejelo auto a je na místě mrtvá. Že někdo zemřel na rakovinu. Že někdo odněkud spadl.

Dokud to nezasáhne přímo nás nebo někoho z okolí…

Strach ze smrti.

Všechno to víme, že můžeme být další na řadě, že můžeme být, a v momentě nic. Žijeme skutečně podle toho?

 

Je to zvláštní pocit, když si uvědomíme, že když člověk je, a pak není, napíšeme to například na jeho Facebook. Aby takzvaně všichni věděli.  Napíšete pár písmenek a člověk se (někdy) smaže z databáze. I když tuším, že úplně smazat asi nejde. Asi jako ze srdcí těch nejbližších. Ale stejně je to zvláštní… Všude se zapisujeme, podepisujeme, máme svoje databáze, kliky, odkliky a pak člověk zemře a jede se dál. To se musí. Jinak by se svět zastavil. A to nikdo z nás nechce.

Když jsem šla kolem nástěnky před krematoriem, viděla jsem na seznamu toho dne třeba osm lidí, možná víc. Najednou mě zamrazilo při myšlence, že tam jednou budu taky. Že lidé neustále umírají a vlastně mi to trochu přišlo jako zboží, které za dvacet minut odlifrujou jako na běžícím páse. Jakoby volali „další, další“!

Jeden mrtvý, kruh se uzavře.

A stejně jako jsme tam seděli my, stejně tak tam za deset minut budou sedět další. Oplakávat, vzpomínat, s láskou, možná i s nenávistí. Na tomhle světě se zapsal a odešel. A takto každý jeden po druhém…

 

Zemřela babička. Poslední prarodič vůbec. V sobotu jsem se to náhodou dozvěděla z Facebooku. ,,Už se netrápí“, řekla jsem, protože trpěla Alzheimerovou chorobou. A už to nebyl život. Přesto mě to zasáhlo a celý zbytek soboty jsem obrečela nad mnohými nespravedlnostmi, nad tím, co nenapravím, nad tím, co nejde vrátit zpátky, nad nepochopením všech, nad odsouzením, nad bezmocí a nad hloupostí a malostí světa.

V pondělí na to jsem si nahmatala malou bouličku na krku. Po různých vyšetření zjistili, že mi nic není a nějak po týdnu se mi rozjela rýma a bolení v krku. Souvislost? Čistě náhodná…

Hoď po mně kamenem…

Je mi líto, že se mě nikdo nikdy na nic neptal. Teď, když mám vedle sebe člověka, který se ptá, jak mi je, je to pro mě skoro nezvyk.

Přitom nikdo neví, co jsme si kdo vytrpěli. Co jsme museli snášet. Čím jsme si museli projít. NIKDO. Nevyprávím to na potkání a neznamená to, že mě nic nebolí, a že se mi nikdy nic nestalo.

Tak proč tak rádi neustále soudíme? Proč tak rádi po druhých křičíme?

Hoď po mně kamenem…

Nemám ráda lidi, kteří dávají na odiv svoji bolest tím, že ji zveřejní. Co od toho čekají? Politování? Pochopení? Takže ten, kdo to nesdílí, toho to automaticky nebolí?! Ten nic necítí? Některé věci by měly zůstat v rodině. Některé bolesti by se neměly zapomínat, ale taky ne neustále připomínat. Lidé by se měli chápat a měli by přestat lhát.

Vážně…

…hoď kamenem…