18/4 Kterak jsem chtěla mít křídla

Mít křídla. Uletět.

Zůstat. Neopustit.

Věrnost. Čemu? A komu? Sobě či druhým?

Myslím na křídla… Na to, jak je snadné se ničím nezabývat a prostě…letět… Spousta lidí, ať už známých či méně známých, je či bylo posedlých touhou po létání.

Nic neřešit. Symbolika možnosti nechat vše za sebou, odletět a začít znovu.

Na to dnes člověk nemusí umět létat, řeknete si. Na to si stačí koupit letenku, sbalit kufr a jet. A kolem toho ještě tedy další maličkosti, jako je dát výpověď v práci, opustit rodinu, kterou máte tak moc rádi, kolegy a další.

Opustit svět, který jste doposud znali. A až se vrátíte, může být docela jiný…

Vždycky jsem chtěla cestovat. Pravda, v mém pubertálním věku to byly malicherné důvody. Ale dnes vím, že bych toho chtěla moc vidět. Viděla jsem jen málo, znám málo. A mnoho lidí, nejvíce zkušených a poučených, jsou častokrát právě ti, co se dokážou učit od jiných. Ti, co poznají to, jak se žije v jiné kultuře, mezi jinými lidmi, co se o sebe dokáží postarat ve všelijakých podmínkách, jak se snaží dorozumět a pochopit, že svět je rozdělený jen zdánlivě. Neexistuje sice řeč, která by spojovala všechny lidi na světě, ale všechny nás spojuje právě to, že jsme lidé. Stejně jako tady, stejně jinde… Jen v jiných životních podmínkách, které samy o sobě častokrát dělají z lidí to, co pak jsou…

Cítím, jak jakékoliv místo, kde jsem, mě ovlivňuje. Jak někde stojím a musím si místo vyfotit, abych si zachovala ten okamžik. Abych věděla, že jsem na tom místě byla a něco jsem cítila. Je až neuvěřitelné, na co se s odstupem času podíváte, a najednou v tom vidíte sebe jako lidi úplně odlišné. Už nejste a nikdy nebudete lidmi, co se na fotografii dívají dnes.

Každé místo je zvláštní tím, co v daném člověku vyvolává. Já těch pocitů z cest moc nemám. Chtěla bych mít, ale nemám. Ale fotografií obecně mám spousty a vždycky v nich vidím něco, co jsem tehdy neviděla… Ale o tom zase jindy…

Jela jsem před téměř rokem na měsíc do Španělska. Chtěla jsem se osvobodit. Přesvědčit samu sebe o tom, že se o sebe dokážu postarat. A abych si to udělala ještě těžší, tak nejen o sebe, ale i o děti. Měla jsem hodně štěstí, hodně smůly, hodně snů, hodně představ a někdy i hodně odvahy. Ve výsledku jsem na sebe byla hrdá. Posunulo mě to víc, než jsem čekala.

O více než půl roku později jsem mohla odjet na semestr až na rok studovat do Paříže. Od září tohoto roku. Přihlášku jsem nepotvrdila, ačkoliv jsem byla vybrána.

Chyba?

Chtěla jsem to brát tak, že neutíkám. Že nejsem zbabělec, co když se mu zrovna nedaří, tak uteče. Na druhou stranu, nedošlo mi, že to nemusí být vždycky jen útěk. Před sebou samotnou, která jsem pro sebe ta nejdůležitější, stejně nikdy neuteču. A tak jsem třeba chtěla být jen sama. Zkusit jiný život. Jinde. S jinými lidmi. V jiném prostředí. Nabrat ty zkušenosti a moudrost, co mají jiní… A vzít si z ní zase kus pro sebe.

Jenže mě vyděsilo až moc věcí. Jazyk, bydlení, peníze, svět.

Teď jsem si uvědomila, že ať udělám cokoliv, postarám se. Nedám se zastrašit, neodejdu, protože je někde tma, neseberu se a neuteču. Postarám se o malou holčičku ve mně. Udělala jsem to i předevčírem. Ve 22 hodin večer jsem se sbalila a šla na procházku. Byla tma, brouzdala jsem uličkami, které jsem neznala. Chvilku jsem bloudila, ale cítila jsem vzduch a to, že jsem sama, mě uklidňovalo. Cítila jsem volnost. Když jsem vyšla na kopec, všude kolem byla tma. Skoro jsem neviděla na krok. Srdce se mi rozbušilo a malá holčička dostala strach. Co kdyby, někde… Ale já jsem ji v tu chvíli v mysli podržela za ruku a řekla jí: „Nech se vést. Já se o tebe postarám. Vždycky.“ Přes malý a úzký kopeček bez světla jsem se nakonec opět vrátila do civilizace. Nabitá energií, tou, kterou jsem pláčem předtím ztratila. Ale přiznávám, že jsem pak opět brečela. Hlavu jsem měla zamotanou stejně pořád, ale cítila jsem, že mám sílu… Ať už vše dopadne jakkoliv.

A tak…někdy chcete letět, chcete pryč. Chcete doufat, že teprve tam zjistíte, že jste se celou dobu cítili sami, ale sami jste nebyli. Nebo možná zjistíte, že jak jste se cítili sami, tak najednou se tak cítit přestanete.

Strach ze samoty, z opuštění. Z toho, že člověk zůstane sám. Že vymění svobodu za teplo druhého člověka. Člověka, který vám dodá lásku, když budete potřebovat. Jenže, co když se vám začne zdát, že ta láska už nehřeje? Co když se k vám dostane pocit, že ochladla?

Co když se bojíte, že…

…jste se nechali poblouznit sliby a slovy, které znamenají hodně pro vás, ale pro druhého ne.

…s druhým chcete trávit čas, ale on s vámi ne.

…pro druhého chcete být důležitá, ale nejste.

…chcete z druhé strany cítit lásku, ale necítíte nic.

…jste jen naletěli něčemu slepému.

…vaším ztloustnutím nebo zeškareděním by vás opustil.

…před tím druhým nesmíte být smutní.

…zjistíte, že se vaše představy úplně rozcházejí.

…jste udělali chybu.

…jste si mysleli, že jste hodně věcí prominuli, ale zjistíte, že možná nebylo co.

…jste chtěli vědět, kam chodí, protože jste partneři, ale druhému to vadí.

…vám jednou řekne, že je s vámi šťastný a nechce se vás vzdát, a o dva dny později zjistíte, že nemá sílu si za tím stát.

…nedokážete sami sebe přesvědčit, že to není špatné od samého začátku.

…je všechno vaše vina.

…se vám snažil dokázat svou lásku mluvením o svatbě, ale věděl přitom, že si taky není jistý.

…jste věřili, že by si vás chtěl opravdu vzít.

…byste spolu jednou mohli mít děti.

…to nebyla jiná láska, než jakou poznal před vámi.

…spolu nejste / nemůžete být šťastní.

…o něj nechcete přijít, ale zároveň bez výčitek chápete, že jste jen jedna z mnoha.

…chcete, aby byl šťastný, i když ne s vámi.

…pořád nejste schopni sundat z krku onen důkaz lásky.

Pak…chcete létat…