Snivá, snivá, až příliš zasněná v tom, co vidíš na dně své duše. Prožíváš, ale až příliš. Jsi panenkou, co se měla narodit, ale neměla cítit. Panenky necítí… Pojedu sama! Svítilo na mě slunce, když mě zasáhl ten oslnivý záblesk ze tmy. Jeď! K moři! Ano, budeš tam „sama“. Bude ti smutno. Ale budeš sama se…
Panenka se mezi ostatními panenkami jednoho dne ztratila. Bylo jich tolik… A panenka si přece nevybírá, kde a s kým bude žít. Na to se jí nikdy nikdo neptal. Tato panenka však byla zvláštní, jiná. Jako jediná rozuměla lidské řeči a dokázala cítit. Dar, který jí byl dán, milovala do doby, než se jednoho dne zamilovala…
Kolikrát jsem přemýšlela o tom, jak je snadné někomu slovně ublížit. Dovedlo mě to k otázce: Může se vás dotknout něčí urážka, když se máte rádi, a víte, že to, co říká ten člověk, kterého možná ani tak moc dobře neznáte, vůbec není pravda? Jaké to pro vás je, když si z vás někdo dělá…