Pocity fatálního zklamání, sesypání, ublíženosti. Nevědouc, co s tím. Nic nepomáhá. Cítím se špatně. A ještě ke všemu jako hloupá holka, co si do života pořád přitahuje stejně slabé a zbabělé muže, špatné situace. Ztrácím chuť, ke všemu. Den po rozchodu nejsem schopna jít ani do práce. Nemám energii. Jsem unavená, nevyspaná, šokovaná. Stále myslím…
Vypadám hrozně. Co tady ta tečka? Ach jo! Vlas! Tady! Přímo pod pusou. Snažím se ho zachytit rukou a v myšlenkách se biju do hlavy, proč se ráno víc neprohlížím. A to neupravené obočí, rozmazané oči jen co vyjdu zpoza dveří… K tomu nepočítám ty nervy, které moje tělo absolvovalo večer předtím. Ne, ne ne, řekla…
Nedávno jsem četla mini článek o tom, jak někteří lidé nemají rádi změny. Jak je nesnáší a je to pro ně psychicky velmi vyčerpávající. Četla jsem a pomohlo mi to uvědomit si kus mě samotné. Jaká jsem já? Straním se změn nebo je vyhledávám? Kolikrát něco čtete a najednou si řeknete: Jééé, vždyť to by bylo super!…