Fotografie

mám ráda

upřímné a neupřímné

Nahlédnu do starého alba, po mém dýchnutí na něj se prach rozprostře po celém bytě. Listuji, obracím stránky a najednou jsem v jiném světě. Plném vzpomínek, které nejdou vrátit. Je na nich ten, se kterým už nikdy nepromluvím. Situace, které se už nikdy nezopakují. Radost a zároveň bolest z toho, že nemůžeme měnit. Naše moc je žít s tím, co nám bylo zbylo, co jsme si vytvořili, čeho jsme dosáhli. Lidi a situace, o které jsme přišli, musíme nechat jít…

Jakákoliv fotka, ze které číší emoce.

Jakákoliv bolest, ale i právě zachycená radost.

Tyto pocity jsou upřímné.

Existuje také spousta fotografií nahých žen se sexuálním podtextem, jejich detailů a všech předností. Svádivé pro oko většinového labužníka, pro vzbuzování erotické touhy bez hlubší snahy než se umět „prodat“ a ukázat další možná neprobádaná zákoutí…

Paradoxně to mám neustále před očima, ale snad právě díky tomu si můžu lépe uvědomit, co mi v mém životě přijde hodnotné a upřímné.

Co je hra a kam až může zajít.

Co uděláme za účelem pobavení se.

Co uděláme pro většinové „lajky“.

Proč se chceme pořád svádět.

A chci to tak já?

Chci v tom žít?

Fotografie mi říkají, že ač jsem sebevíc naivní, mám taková nejspíš zůstat. Nechat v sobě obraz pravdivosti okamžiku. V umění, v práci, ve vztahu. Jinak bych se mohla jednoho dne probudit a zjistit, že se moje maska pomalu ale jistě rozkládá a lidé mě nepoznávají… Ale co víc, že se nepoznávám ani já sama…