Čas neúprosně zavřel svá vrátka před létem a pomalu se na nás chystá zima, moje oblíbené roční období.

Před rokem touto dobou pro mě bylo všechno nové. Pár dní nazpět jsem první rok oslavila v práci, v bytě, i uvnitř sebe samé. Stále ještě s hořícím vědomím, že můj přechod byl více než správný.

Jak se tak snažím čím dál víc přestat si klást jakékoliv meze a omezení, stane se občas, že se do něčeho přihlásím a ono to, nevím jak, vyjde. Například pozvání na casting, který jsem ani ve snu nečekala…

Je pondělí odpoledne, sedím v práci, v kanceláři kromě mě nikdo. Volá mi cizí číslo. Nerada je beru, ale od doby, co jsem v Praze, jsem se to naučila. Přece jen, jak se říká: člověk nikdy neví

V telefonu se ozve mužský, příjemný hlas z nabídky na reklamu, kam jsem poslala svoje video. Nutno podotknout, že kolikrát něco vyšlu a v ten moment na to zapomenu a nechám to žít vlastním životem. Nedokážu vyjádřit, jak moc velkou radost jsem měla. Jen z toho pozvání. Jen z toho, že mě někdo chce vidět. Skákala jsem po kanceláři jako opička a po mém opětovném polidštění mi do očí vyhrkly slzy.

Kolik nás asi tak bude?

Co po mně budou chtít?

Tyto a spousta dalších otázek mě přivede k dohledání inzerátu, který jasně říká, že nás, co budeme pozváni, bude jen cca dvacet.

Dvacet…dvacet…dvacet…

V hlavě jsem si to přemítala pořád dokola.

Blížil se čtvrtek a velký den D. Kamerové zkoušky. Moje sebevědomá chůze, oblečení a líčení se rovnalo mé sebejistotě, která říkala: jo, jsi jedna z dvaceti. Připadala jsem si jako ženský ekvivalent Jamese Bonda, který si sundá sluneční brýle, a po jeho příchodu do místnosti všichni přítomní oněmí.

Nestalo se tak. Místo toho jsem přišla do místnosti plné lidí, čekající na vyplnění dotazníků a na obdržení pořadového čísla.

Moje číslo: 90.

Můj hollywoodský úsměv se rázem zmrazil a v tu ránu jsem se zmenšila asi o pět čísel.

Nechtíc se vzdát té prapůvodní myšlenky, ověřila jsem si ještě jemným hláskem, že je tu dnes asi hodně lidí? Na to stačilo jen přikývnout rameny, nic víc.

Poté focení, zepředu, z profilu, z druhého profilu, úsměv, bez zubů, se zuby, s cukajícími koutky, které mi z nervozity nešly ovládnout. Počkám si, až si slečna, která byla přede mnou, s našpulenou pusinkou dofotoaparátuje a dokončí svoji senzaci. Nastává okamžik pro moje prezentační video. Dobře připravený úvod vystřídají nedokončené věty nad zkušenostmi. A následuje rozhovor, který se snažím vést co nejupřímněji umím. I když v ten moment odmítám přiznat, že ani nevím, jak se jmenuju.

I přesto! Bylo to skvělý, skvělý, skvělý! Pořád jdu za nějaké svoje pomyslné hranice, které jsou bezbřehé. To všechno mě oťukává a dělá silnější a silnější. Jak hrdá pak jsem, když to mám za sebou a jsem zase o zkušenost moudřejší.

Neztratit hlavu, být upřímná ve svém jednání a projevu. Uvnitř i navenek.

Překvapí mě něco příště? Jedině příjemně…

A tak znovu jako vždy, z celého srdce děkuju…

 

PS: A víte, co je na tom všem úplně nejlepší? Že mi bylo a je úplně jedno, jak jsem u toho vypadala a co si kdo o mně pomyslí. 🙂