Prší. Jak dobře je, že prší! Už to bylo potřeba. Vytahuju ze skříně deštník, na kterém stojí toto: „Všechno začíná setkáním.“

Setkání…bylo, je a bude. Což o to, i já ho potkala. Myslela si, že to bude do konce života, a nakonec jsem to obrátila do té míry, že je konec. Jsou z nás zřejmě přátelé. Možná stejní, jací byli s předbývalou, když se taky rozešli.

Přestali jsme bojovat.

Můj poslední dopis mu byl výkřikem do tmy a prosbou o změnu, voláním o to, abych to byla já, kterou miluje, ne jiná zase za chvíli. Poznání bylo jiné. Po tom vyznání jsem mu posléze poslala ještě jiné psaní…psaní, kde jsem si potřebovala vybít vztek. Pocitem, že pro něj nic neznamenám, jsem mu napsala, že se mi svým arogantním chováním hnusí. Samozřejmě že jsem hned litovala, ale pak jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že je to tak správně. Je to můj pocit a ten muselo něco vyvolat. Kdybych cítila trochu lásky, snad bych jednala jinak. Snad?! Jak na to přijít – teď?!

Bylo mi hned jasné, že napsat to někdo mně, naštvu se. On naštvaný není, je spíš kamarádský. Mám pocit, jako by na to čekal. Vzal to tak, jak jsem koneckonců chtěla. Jako rozchod. Přestal se snažit a dal mi to najevo, a tak teď neseme následky, které vypadají, že ho nebolí.

Když milujete, máte mu to přece přát, takže já…mu to přeju… Jednou na moje psaní bude vzpomínat s úsměvem, že žila jednou taková jedna idiotka, co si myslela, že lidé se potkávají, aby spolu zůstali na věky. Jenže takhle chtěla fungovat ona pro svět, ne svět pro ni.

Už dřív jsem byla svědkem toho, že to vzal velmi sportovně. Snad se mu i ulevilo. Říkám snad, protože ho mám ráda. Je hezké, že i když nechce být mým partnerem, snaží se ke mně chovat jako kamarád. Ví, že mi víc dát nemůže, a tak na to přistupuje…

Marně vnitřně křičím: Vrať se! To přece ne! Takhle to skončit nemělo… Proč ani trochu nebojuješ? Tak málo jsem pro tebe znamenala?

S výhledem do neznáma najednou obklopí mou hlavu otázka: Vlastně…copak já bych tě někdy dokázala udělat šťastnou?

Ty jedna strašně pitomá!!! Jak chceš přežít dalších minimálně 30 dnů? Jak tam chceš žít? Žít jen tak vedle něj? Bez jakéhokoliv doteku, bez objetí, bez blízkosti. I kdybys odjela, stejně se zase vrátíš a co pak? Co když si byt od září nenajdeš, co pak budeš dělat? Budeš tam další měsíc?!

Tohle už jsem zažila. Žít vedle někoho, se kterým už nejsem, ale mám ho pořád ráda. A při mé velké síle a vůli se ještě budu dívat na to, jak je zamilovaný do jiné…

Já vím, že je to zřejmě něco, co si tak nějak nesu v sobě. Něco, co bolí a vždycky si to přitáhnu, protože taková asi jsem…

Neumím na to reagovat… Nedokážu s tím už bojovat, nedokážu poslouchat to, že jsem pro všechny nevhodná, protože jsem až příliš taková a taková… Tak proč žiju, když ne pro lásku? Abych chodila od nevidím do nevidím do práce? Abych se snažila studovat něco, co dělat nechci? Aby bylo mým snem divadlo, které nikdy pro můj hlas a vzhled dělat nemůžu? Jsem obyčejný amatér, co nic neumí a všude se mu jen vysmějí.

V myšlenkách jsem mu plakala v náručí a ptala se: Proč jsi říkal, že by sis mě vzal, proč jsi mě žádal o ruku, proč sis klekal, proč jsi mi navlékal ten pitomý kroužek, když jsi to nemyslel upřímně? Nebo jsi to upřímně myslel, ale jen na pár minut, aby sis to za 4 měsíce poté mohl zase rozmyslet? Copak nevíš, jak moc tě miluju? Jak moc to bolí? Kam se vytratilo tvoje „navždycky“? Proč sis mě sem stěhoval, když už tehdy jsi věděl, že to není dobré? Proč jsi mi dovolil uvěřit? Kam to tak rychle zmizelo, že si najednou beze mě dokážeš všechno představit?

Chtěla jsem, aby se přestal vídat s předbývalou. Byla to chyba. Uznávám ji. Ale už mi to přišlo v jednu chvíli moc a nevydržela jsem. Byla jsem nevyspaná, unavená a opět jsem viděla psaní a vybuchla jsem. Vyústilo to v konec, který zapříčinilo prý i mnoho věcí předtím.

„Takže se rozcházíme?!“ Zněla jeho otázka.

Vybral si…

?!