Taky znáte ten pocit, když nastoupíte do MHD a lidi čučí?

Myslela jsem si, že je to kvůli tomu, že je na mně něco divného. Teď vím, že to nemusí tak nutně být…

Lidi prostě jen rádi čučí.

Na chvilku se přestávají zaobírat sami sebou, dívají se na vás a řeší, co to máte s vlasy, kolik je vám asi let, jak chodíte oblíkaní.

Co to všechno znamená?

Nic. Vystoupíte a najdou si jinou oběť.

Vždy je nejlepší oběť vhodná k porovnávání. Od narození napodobujeme, což nás tak trochu nutí se porovnávat (dobře, teď dělám trochu machýrka s divadelní vědou…).

Což mi připomíná, že když už jsme tak u té divadelní vědy, pak pokud osud nerozhodne jinak a nenajdu si bezva práci, kde budu muset být každý den a přestanu mít svůj vlastní plánovač času, pak bych ještě naposledy zkusila školu, kterou jsem tak moc pro nesčetná nepřijetí nesnášela. Tou školou je JAMU, obor produkce. Sbírám zkušenosti, jak se dá, a přijde mi, že nyní bych konečně mohla mít na to dosáhnout titulu MgA. Je to pro mě titul, kterého bych si vážila. Výstup z umění. Jakýsi výsledek talentovek, který bych zvládla?!

Má to tedy smysl?

Rok na rozmyšlenou.

Rok do přijímacích zkoušek.

Rok do promýšlení se o závěrečném tématu.

Rok na další sbírání zkušeností.

Rok na možné změny v osobním životě.

Rok očekávání.

Další rok naděje.

Rok vysněných snů.

PS: Prý jsem hezká. Tak proč se tak stydím, když mi to někdo řekne, a bojím se, že to není pravda?