Už jednou jsem tu zmiňovala, že vztahy jsou těžké. A ony fakt jsou, kdopak by to nevěděl…

Těžko se to vysvětluje, ale ač mám přítele, či chcete-li partnera, čím dál víc zjišťuju, jak je těžké věřit. Věřit někomu, když nevěříte sami sobě?

No a tak se samozřejmě hádáme. A někdy se hádáme dost. Jsou věci, co si řekneme, aniž bychom to tak mysleli (aspoň doufám). Jenže v ten okamžik je při našich výbušnějších povahách trochu pozdě. I když já jsem spíš urážlivá než výbušná. Přiznávám to. Pak mi kolikrát něco zpětně dojde, i to, že jsem na něco neměla právo, jenže to jsem celá já…

A o čem že se to tak často hádáme?

Tak například mi vadí jeho předbývalá bydlící nad ním v bytě (s přítelem). Ale já za tím hledám nevyslovené. Nechci být svědkem toho, že si píšou, že mu spravuje firmu, a že jsou snad lepší kamarádi než my dva. Ale jsem toho svědkem dost často. Sedí u počítače a cokoliv otevře, je tam a nejde si toho nevšimnout. Má přijít, má venčit psa (ať už jeho nebo jejich společného), má něco vyřídit, volání. Všechno se snaží omezovat, jenže já o tom stejně vím, a tak se pak ještě cítím provinile, protože jim bráním v něčem, co je jejich. V něčem, v čem je omezuju. V jejich svobodě.

Jenže moje bolesti a můj mozek jejich svobodě nerozumí. Vidí to, co by se mohlo stát, to, že spolu měli nejdelší vztah, to, že mu byla velkou inspirací, což jsem viděla všude po stěnách, když jsem přišla prvně k němu domů…

Vím, že ona mu na rozdíl ode mě uměla asi říct něco pěkného, povzbudit ho, pomoct mu v práci. To já nedělám.

Když mi říká, že ho inspiruju já, první věta, co mě napadne: „Já? A čím asi tak? Jo jo, ty se mi směješ…“ Nesměje, ale já to nedokážu pochopit.

A tak mi ten člověk, který je mi velmi blízký, může stokrát říkat krásná slova, která se opravdu nádherně poslouchají a jsem za ně moc ráda, ale pak, když s ním nejsem, jsem schopná sama sobě pokládat takové otázky, na které není v mých silách odpovědět…

Co pro něj doopravdy znamená slovo „svatba“? A věta „chci žít s tebou celý život“? Je to opravdové, co se cítí jen s někým? Nebo je to jen poblouznění? Toto by se přece nemělo říkat jen tak někomu. To se musí cítit. Nebo jsou to právě jen ta slova?

Pak jsem zase s ním, dívám se mu do očí a říkám si, že přece nikdo v našem životě nemůže za to, co jsme prožili my sami. Všichni to prožíváme jinak a nikdo neví, jak hluboce nás to ranilo. Těžko se odhaduje něčí bolest a stejně těžko se pak k tomu druhému chováme, protože nevíme, co vlastně potřebuje.

Já si vždycky myslela, že potřebuju spoustu lásky, ale copak to můžu po někom chtít? To je něco, co si člověk musí umět dát sám. Ale je to paradox. Já, málo zkušená idiotka si našla partnera, který je velmi zběhlý v kramflecích, a když bude chtít, nechá se snadno okouzlit jakoukoliv „modelkou“, kolem kterých se pohybuje dost často. I když vím, že to o tom není, ani o hezké tváři, ani o mírách v pase, já nevidím, co bych mu mohla dát. Až budu starší a ještě starší, nezbude mi možná nic.

Další hádka patřila Instagramu. Když jsme se poznali, smáli jsme se povětšinou bezvýznamným a nicneříkajícím selfíčkům. Jenže když jsem se tam jednou podívala na jeho profil (protože mi oznámil, že tam přidal fotku se mnou), viděla jsem, že se mu tato „výsměšná selfíčka“ vlastně líbí. A pro mě jsou slova o nějakém dělání si reklamy asi zbytečné. Nemluvím do toho a už se mu tam rozhodně dívat nebudu, ale rozdíl mezi říkaným a mluveným mě mrzel.

Pak jsou tu ti ostatní. Taky mi dost pomotali hlavu a uznávám, že jsem celkem snadno ovlivnitelný člověk v tom slova smyslu, že vždycky nad každým názorem přemýšlím a snažím se zjistit, proč to říkají.

A tak když se mě nedávno ptal, proč jsem smutná, srdce mlčelo, ale hlavou mi letělo…

„Přijde mi, že nejseš moc šťastná.“

„Aby ses už neobětovala moc.

„Choval se jako…“

„Vždyť se ani nezajímá, kde jsi. “

„Nepřišel ti na promoci. Mohl na chvíli zahodit tu svou hrdost a mohl ti aspoň napsat.“

„Mám pocit, že ti prostě jen stoupl do cesty.“

A pak mě štve samozřejmě spousta dalších věcí jako to, když řekne, že zavolá, vy čekáte a on nezavolá, když neodepisuje na sms, když zjistíte, že máte někdy dost rozdílné názory (já prostě miluju pohádky!!!), nebo mlčení, když vy chcete hrozně mluvit, nebo zírání po ostatních holkách (tak, že si toho samozřejmě musíte všimnout) a další malicherné i méně malicherné věci, co štvou snad všechny ženy.

Stresovat se z toho všeho, jak to bude, až se sestěhujeme, mi málem přivedlo zánět průdušek, takže jsem si řekla, že se budu těšit. Budu se těšit, až si budu jako podkres pouštět pohádky, když se budeme hádat o to, čí hudba zrovna pojede, když se budeme přít o to, kdo uklidí ten (svůj) bordel, kdo nechal neumytou lžičku na stole a kdy už mi konečně připevní tu poličku, až si to nakonec radši udělám sama.

Ale věřím, že si vždycky nakonec budu umět vzpomenout třeba na ten ples, kde jsme se stihli tak vtipně pohádat a usmířit. Vzpomenout si na to, jak byl mírně přiopilý a já se na něj dívala a v tu chvíli mu věřila úplně všechno, co říkal. A právě v ten moment jsem cítila, že je to něco, co si budu pamatovat do konce života, a že o to nechci přijít. Protože pořád chci věřit, že v tom nejsem sama, kdo to tak cítil/cítí.

Příteli můj, nezasloužíme si to možná ani jeden, ale já se těším.