V nouzi poznáš přítele. Teď je nouze pro nás všechny. A když vám přátelé napíšou, jak se máte, a jestli jste zdraví, víte, že jim na vás opravdu záleží. A jsou to lidé, kteří jsou s vámi ne proto, že musí, ale protože chtějí. A tak, děkuji za to, že mám kamarády. Děkuji i za ty, které už nemám vedle sebe, ale které jsem mohla poznat. Každý z nich mi totiž něco předal. Byť by to byl jen dojem, který jsem pak přeměnila v článek o nich. Jedna myšlenka, jeden čin. Stálo to za to.

Ať už se vidíme jednou za rok, jednou za čtvrt, nebo ať už se náhodou potkáme zrovna v termínu, kdy si jeden z nás vzpomene. Potkáme se. A já pookřeju, směju se, jak už dlouho ne, vymýšlím blbosti, a jsem sama sebou. A říkám si, taková chci zůstat. Taková chci být.

Nedávno, příspěvek na Instagramu.: …za co byste se pochválili vy?

Měla jsem nutkání odepsat. A tak jsem odepsala:

Moje odvaha, empatie, kreativita, přesun do Prahy a chuť učit se cítit štěstí v každém přítomném okamžiku.

PS: Nechci sáhodlouze vyprávět o koronaviru. Myslím, že toho v posledních dnech máme všichni dost. Přesto vnitřně děkuji  všem, kteří pomáhají. A neskutečně si vážím lidí, kteří šli do práce proto, aby druhým lidem šili roušky. A o to víc si vážím těch, kteří je v době nedostatku dávali do nemocnic potřebným. Šít ji pro ty, které vůbec neznám…

Kéž bych i já v sobě jednou měla tento kus obětavosti…

To, že nám na chvíli někdo omezil naše zábavy, není konec světa. Po prvotní pachuti z toho, že nic nesmíme, pojďme se podívat sami do sebe. Být sami se sebou. Jen to a nic víc. Být s rodinou. Být s partnerem. Ponorka může nastat, ale přece – když mám toho druhého opravdu rád, nebudu s ním jen za podmínek, že mám k dispozici všechno to, co mám, nebo ano? Televize je vymoženost posledních desítek let. Internet zrovna tak. Lidé spolu dřív taky nějak žili. Bez vymožeností doby. Bez opouštění se.

Možná učit se vrátit se zpět k dětským hrám, vědět, proč jsme s tím, koho jsme si vybrali. Hledat sami sebe. A když nám něco nevyhovuje, změnit to.

Nasávat vůni přírody a děkovat – ven ještě zatím pořád smíme. A co uzdravuje víc, než právě Ona…

A kdoví, možná si pak všeho budeme tak nějak vážit víc…