Mám sen. Vesnička. Stará chaloupka. Příroda. Bez televize. Bez mobilů. Ó, jak jsem naivní.
Nejde to. Ale jde!
Dva odlišné názory. A oba jsou moje (jaké to překvapení, v souboji sama proti sobě opět vyhrávám/prohrávám). Na jednu stranu, jak by bylo krásné žít bez mobilu a elektroniky!
Nedávno běžel v televizi o Velikonocích film Želary (na tomto blogu nebudu řešit, komu kdy budu nebo nebudu dělat reklamu, zkrátka o tom mluvím a ráda!).
Sen začíná krásně. Hned jsem v něm viděla sebe, jako tu Aničku Geislerovou, jak ráno vstanu, podívám se z okna a tam mi oči rozjasní ten neokázalý pohled na to, co se člověku nikdy nesmí omrzet. Na krásnou přírodu všude kolem, na hory, kopce, kopečky…
Síla a vůně. Vůně lesa. Vůně něčeho, co se nedá nikdy uchopit.
A ten klid.
Ano. Klid. A zároveň panický a ne příliš realistický strach, že by mě v tom malém skromném dřevěném příbytku přišel v noci někdo zabít, protože je dost možné, že by se ty staré dveře nedaly ani zamknout. (Přemýšlím, kdy byl vlastně vynalezen zámek?!) No, zkrátka se znám.
A kromě přírody, tak taky ta různá zvířátka všude kolem. No a tady ovšem, tady už se začínají nad mým snem trochu vztahovat mračna.
Pavouci (ano, vím, že nic nedělají!) a nedej bože třeba někde i hadi. Jsou to krásná zvířata a vím, že mají právo žít, ale jen ne v mé malé chaloupce, kam by se mohli chodit schovávat před nástrahy „divočiny“.
Mračna přibývají… Co práce? A škola? (I když, zrovna ta mě trápí asi ze všeho nejméně) Čím se budu živit? Dojením dobytka?
Kdyby se tak šlo živit tak, že bych se živit nemusela vůbec.
Zkusila bych odvyknout tomuto způsobu života ve městě, kde žiju odjakživa.
Sen se rozplývá a mizí. Vím totiž, že bych to jen stěží dokázala. Je fakt, že se snažím sociálním sítím vyhýbat, ale na druhou stranu – založila jsem si tento blog. Funguje přes internet. A založila jsem si ho proč? Abych byla v kontaktu s lidmi. Sice možná (zatím trošku) v jednostranném, ale alespoň mám pocit, že sděluju. A možná tím i něco vytvářím. A možná to i někoho baví. Číst…
A toho se nechci vzdát…
Resumé je, že chvíli úplně ven a pryč ano, vrátit se zpět do města, též ano. A obojí by pro mě dokázalo být nanejvýš obohacujícím zážitkem. Něčím, kde člověk žije a vydělává si na svoje živobytí, a na straně druhé tiché a prázdné okolí, kam si člověk jezdí odpočinout.
Vypnout…
Při představě na tichý příbytek, kde jsem úplně sama, svítí slunce a hřeje mě do zad, cosi ve mně zarezonuje. Chci zpívat, tančit, nedat se zastavit. Otevřít okna a nechat proudit čerstvý vzduch. Cítit ho.
V hlavě se mi motá hudba. Skutečnost nebo sen? Nerozlišuju, chci zpívat!!!
Je to sen.
Vracím se ke svým povinnostem a zpívání odkládám na dobu, kdy se k tomu jednou probojuju. Ne že bych teď nemohla, ale v bytě se trochu bojím a v práci taktéž (zřejmě chápete, že oprávněně). Vlastně se bojím všude…veřejně…zatím…
Přemýšlím nad správným překladem, přitom se dívám před sebe a cítím, že miluji. A pořád doufám, že si to nebude číst, aby si o sobě moc nemyslel. Vadí mi milión věcí, pořád se hádám, vyhledávám dramata a lásky z filmu. Ale on je ten, co je se mnou dokáže snášet. Dokáže snášet to, že chci hrát tělem i duší, že chci cítit, že to chci být já.
Jen aby vydržel… A kéž by ta říkaná slova o neopouštění se byla pravdivá a cítěná jen s někým…
Ale ale…zas tak naivní?!
Ale ne, tohle není sen…