Někdy má člověk plnou hlavu nápadů a někdy tápe, co psát. A přemýšlí a přemýšlí a nenapadá ho nic kloudného, až se nakonec rozhodne přiblížit svoje školní dny, protože i k tomu má někdy moc co říct.

Školu mám ráda. Teda, jak kterou. Základku jsem nesnášela, to jsem se těšila, až budu pryč. No, pryč jsem se dostala, na střední, kde se (jako všude) tvořily skupinky, a tak jsem se jako tichá myška nezačlenila víc, než jsem musela.

A pak přišla vysoká. To tak člověk najednou „dospěje“ (s tím slovem opatrně, už jsem o něm psala minule) a potká se s lidmi, kteří mají stejné koníčky. Protože vysokou školu si vybíráte ve věku, kdy už byste mohli vědět, co jednou budete chtít fakt dělat. V tomto je střední trochu víc nekompromisní. Alespoň já to tehdy ve svých 14 či 15 letech nevěděla.

A na vysoké už je to teda jiná. Můžu sama za sebe říct, že jsem tam našla přátele, které bych opravdu nevyměnila. Mám je ráda a doufám a věřím, že mi zůstanou po zbytek života. Není jich moc, ale o to víc si jich cením.

Určitě mi škola dala i spoustu informací a dala by mi i víc, kdybych chtěla a nebyla líná tam chodit. Takže jsem chodila tak, jak jsem musela, jak mi to vyhovovalo, a ačkoliv bych řekla, že jsem zase nebyla největší flákač, přesto jsem měla vždycky problém s finálními zkouškami. Ať už se jednalo o postupové zkoušky, bakalářské zkoušky či teď nedávno o obyčejné ústní zkoušky z jednoho předmětu.

Mám s tím problém a jsem si toho vědoma. Bohužel je to zatím to jediné, co s tím můžu dělat. Je to jakási bariéra mezi mnou a profesory. Když tam jdu, vím, že nejsem naučená dost na to, aby jim to stačilo, ale přesto tam jdu.

A nic nevzdávám předem, jak by to mohlo znít. To ne. Je to proto, že učit se nazpaměť poučky a knížky je pro mě vážně zlo. Nevěděla jsem, že až takové, ale je to tak. Mám k tomu odpor a pak nejdu ani do hloubky. Ale to je jasné, že to pak nestačí…

A taky vím, že nejsem jediná. Asi nikoho z mých kamarádů nebaví se učit poučky. A jestli k tomu mají stejný odpor jako já, to porovnávat určitě nebudu.

Celé je to totiž v tom, že jsem vždycky chtěla na vysokou školu uměleckou, kde bych mohla víc zapojit kreativitu než buňky na zapamatování, ale ještě se mi to nepodařilo.

Bohužel či bohudík.

Ale teď jsem na magisterském oboru, který je taky fajn, ALE…

Nestíhám ho moc při práci a nestíhám ho moc ani myšlením. Věci tam probírané nejsou úplně těžké, s trochou pomocí jdou logicky odvodit, ale já než se k tomu doberu, tak je konec světa.

A tak mi hlava volně přelétává mezi školou a prací, řeší termíny do školy, do kdy musí odevzdat seminárky, překlady, kdy se bude učit na průběžné testy z jednoho předmětu, kde musí získat určitý počet bodů, aby nemusela dělat prezentaci před obrovskou posluchárnou, kdy se bude učit na zápočty, ústní zkoušky atd. atd.

A to si hlava ještě marně snaží představit, kam do toho vtěsná uvažování nad magisterskou prací.

Kamarádka ze školy mi nedávno řekla, že jí došlo, že už jen chvíli si tohle budeme moct užívat.

– Co myslíš?

– No, školní léta. Prázdniny a tak. To už si pak z práce nebudeš moct vzít nikdy takhle volno.

A je to pravda.

Ale pravda je taky to, že někdy už přemýšlím (a zároveň se tím rouhám proti všem, co by třeba studovat chtěli a nemůžou/nemohli), jestli jsem schopná si toho dostatečně vážit. Jestli mi ty nervy někdy za všechno dohromady stojí, jestli kdybych myslela jen na práci a nemusela si ji pak brát domů, jestli by mi nehrozilo míň šedivých vlasů…

A tak jsem se pod tíhou srdce rozhodla naposled si podat přihlášku na uměleckou školu. V jiném městě. Musela bych všechno budovat znovu. Bydlení, práce, škola. Na druhé straně, kdyby náhodou, znamenalo by to také nové kamarády, nové zážitky, poznání a konečně…škola, která by mohla naplnit mé sny.

Když to nevyjde, nebudu smutná. Budu šťastná, že nemusím ničím třískat a vztekat se, že jsem mohla, a nic neudělala.

Vybrala jsem si…cestu pokusu, který mi minimálně ukáže, že jsem to nevzdala. Naposledy…

Člověk lituje jen toho, co neudělal… A tak, nikdy nic nevzdávejte…