Hudba.

Musím ji pořád slyšet. Je to závislost? Možná, ale hlavně je to jistý druh emocí, které mi předává.

Co já jsem se jenom navztekala sama na sebe a to jenom proto, že jsem si třeba zrovna zapomněla sluchátka. Ale protože je to zrádný stroj, kolikrát se stalo, že se zrovna pokazily, a to mělo vždycky stejný průběh. Jedno ucho poslouchá, druhé poslouchá lidi okolo, protože mu ze sluchátka do ucha nic neproudí. Takže hned jak to šlo, koupila jsem si nové.

Samozřejmě toto celé poslouchání a nevnímání moc věcí okolo má řadu výhod. Nevím však, kam řadit následující… To si tak jdete se sluchátkama v uších a kousek od vás jde kolega, spatříc vás na vás volá a vy vypadáte, že o něj absolutně nejevíte zájem. On pojme podezření, že vás možná něčím naštval, a tak se buď stáhne, nebo se nedá odbýt a dotkne se vás. To je samozřejmě pro mou lekací povahu téměř jistá smrt. A tak mě z milého strachu o mě začne přesvědčovat o tom, že je to nebezpečné a měla bych s tím přestat.

Ale mou tvrdohlavou hlavu stejně nic nepřesvědčí. Svět je s hudbou pestřejší, barevnější. Najednou mám pocit, že prožívám víc životů a pocitů najednou. Jednou jsem v zahraničí, jednou jen tak brouzdám, pak jsem u romantické večeře, vdávám se, letím nebo jsem všeobecně uznávaná osobnost. Ó, čím vším já jen můžu v tu chvíli být.

Umožňuje mi to snít. (Skoro jako divadlo, i když tam je to přeci jen trochu jiné. Tomu budu věnovat samostatný článek. Vlastně se sama sobě divím, že mi tak dlouho trvá, než se k němu dostanu.)

V hudbě mám představy. A úplně nejraději se při ní procházím. Ne nadarmo miluju filmy, kde se do něčího života vkrádá hudba. On ji ve filmu neslyší, ale vy jako divák ano. A v ten moment si tak moc přeju, aby ta hudba takto doprovázela i mě.

A světe div se, v těch představách dokonce i tančím! A přijdu si fakt krásná. Ale co naplat, je to jen představa. Ale i tak je obdivuhodné, co dokáže ten krásný souzvuk vyvolat. Nepopsatelně dokonalá harmonie, co doslova pohladí duši.

Hudební nástroje si docela často spojuju s barvami. Každý má jinou a jiný odstín. A asi máte jako všichni barvu, kterou máte nejradši. Samozřejmě se nezřídka stává, že se to časem může i měnit. Kupříkladu moje nejoblíbenější barva je teď červená. Pamatuju si, že pár let zpátky jsem v tom ještě neměla tak docela jasno, ale teď už bez červené nedám ani ránu. Často bývám jako chodící Červenáček.

No a ve spojitosti s hudebními nástroji bych za sebe červenou přirovnala k houslím a ke klavíru. A z těchto dvou věcí se mi zdál jako dobrý nápad ke zdolání základní bariéry mezi mým dětským já, kdy jsem nedělala nic, mezi mým dospělým, co chce něco dělat, pořídit si klávesy a zkusit se učit pomaloučku hrát. Samotné mi to ze začátku moc nešlo, navíc je k tomu potřeba hodně tvrdá disciplína, která tak trochu uvadá, když víte, že se musíte nějak živit, něco málo vydělat a dostudovat. Do toho občas chcete být s někým, koho máte rádi.

Proto byla doba, kdy jsem začala navštěvovat od mého kamaráda jeho kamarádku a nelitovala jsem. Ani toho setkání, ani zkušenosti. Je to krásná bytost, která ráda učí i malé děti, je trpělivá a neuvěřitelně kreativní. Dodala mi odvahy a předala další opravdovou lásku ke klavíru, protože to, co dokázala vykouzlit z několika tónů, bylo obdivuhodné. Bohužel či bohudík, později nám to přerostlo v kamarádství (alespoň doufám), kde jsme se začaly spíše svěřovat s našimi vnitřními světy. A obě jsme věděly, že se raději budeme setkávat nad příjemným kafem nebo čajem, než na drilování u klavíru.

No a teď to není dlouho, kdy jsem se snažila po velmi dlouhé době opět ke klávesám zasednout, ale nedokázala jsem za nic na světě trefit tón. Chtěla jsem se naučit písničku „Chandelier“, ale vytisknutím špatné partitury a smutkem z toho, že po tak dlouhé době, kdy jse. zpívala naposled, nemůžu vyzpívat takovou výšku, jsem se jako naprostý amatér opět stáhla.

Ale ne na dlouho. Vím a věřím, že se vše podaří. Včera jsem právě díky této víře, u které samozřejmě taky pochybuju, jinak bych to nebyla já, zamořila celý pokoj, ale dodala jsem si sil malinkým rituálem, kdy jsem papírky s přáním házela do ohně a v hlavě si představovala konkrétní situace.

A někdy, třeba jako včera, prší. Ze sluchátek slyším klavír, zaposlouchám se a mám pocit, že stejně jako příroda volá po vodě, tak stejně tak po něčem vnitřně volám já… Do toho telefon: „Mám pro tebe dobrou zprávu. Už nebudu potřebovat firmu. Víš, co to znamená?“

A vy víte. A najednou si možná uvědomíte, že to vlastně není to, co byste si přáli ze všeho nejvíc… Přitom posloucháte a na okamžik zavřete oči…

Stojím v pokoji. Mám radost. Stojím a pociťuji štěstí. Stojím a vidím…

…bílé stěny, bílý nábytek s barevnými doplňky. To všechno vzbuzuje pocity něčeho křehkého, krásného, nebeského… Nábytek je jemný, velká francouzská okna skýtají výhled na město.

Je to můj domov. Moje místo. Místo, kde jsem sama nebo s člověkem, kterého miluji. Je to náš život. Náš domov. Žijeme jako dospělí a samostatní lidé. Naplněný život se skvělou prací, kterou máme oba dva, oba se cítíme šťastní…

Vážíme si jeden druhého, vážíme si toho, že se máme, mluvíme spolu. Neubližujeme si. Nezkoušíme, co druhý vydrží. Jsme jen my a prostě…existujeme.

Jednou tam vidím i tu postýlku s miminkem, která ale bude ve skutečnosti za chvíli poblitá…

Au!

Celodenní pobyt v pokoji na mě padá, půlnoční rušení okolí chozením na záchod ve mně vzbuzuje hanbu. Prosluněný byt nebo dům se mi mění v uzavřený, tmavý pokoj, kde jsem jako vězeň se svázanýma rukama, protože mám pocit, že nic nemůžu. Vše, co bych si přála, aby někdo udělal i sám od sebe, se mění v boj se mnou samotnou, protože vím, že tu nikdo není od toho, aby mi plnil přání…

Zase úzce na mě dopadají ta slova jedna z mnoha. Bojíte se, že něco nosíte od bývalých, myslíte na to, že si někdy chodí jeden od druhého půjčovat pomalu i kartáček na zuby a mají svoje jména v mobilu jako “první pomoc“. Občas myslíte na to, čím to je, že v týdnu s vámi nemůže jít nikam ven, protože musí ráno vstávat do práce, ale s kolegy debatovat do půlnoci možné je… Nebo přemýšlíte, proč by na vás po vašem rozchodu zanevřel, ale s někým jiným to možné není. Proč si připadáte pořád tak nedůležití?

A tak ze strachu, že vám pořád něco vadí, už raději mlčíte. A dál posloucháte hudbu ze sluchátek a představujete si…

Kéž byste se už konečně nějak dokázali dostat přes to, co jste přes tu krátkou chvíli spolu zažili…

Kéž byste dokázali některé věci vymazat…

Kéž by nic nepodtrhávalo vaši důvěru…

Kéž byste věřili, že to má budoucnost (i když možná každý někde jinde)…

Kéž byste se konečně přestali cítit tak hloupě…