Celkem nedávno jsem byla na koncertě mé kamarádky. Je to slečna, která umí hrát téměř na všechny hudební nástroje, a mimoto, že je takto talentovaná, si skládá také vlastní hudbu. Obdivuju ji (též jako člověka). Vždy, když jsem s ní, tak se i trochu stydím, protože vím, že má talent. Vlastně se stydím vždy ve společnosti lidí, kteří mají talent.

Nutí mě to ptát se sama sebe, zdali ho mám i já?

Vždycky jsem ho chtěla mít. Ale nikdy jsem nevěděla, jak na tom jsem.

Mám pocit, že můj život se vlastně točí okolo toho, že svůj talent hledám. A pořád doufám, že ho někde schovaný (jako když po stu letech otevřete svůj starý šuplík) najdu.

Odmala jsem věděla, že sport to nebude. Později se přidalo hraní, protože jsem obdivovala všechny ty herce a herečky v televizi. Ale nic jsem pro to neudělala, protože jsem se bála.

V malířském umění jsem se smířila s tím, že mé obrázky vzbuzující laskavý úsměv na tváři nikdy nedosáhnou světové úrovně.

V mé pubertě přišel jeden ze životních zlomů a já se vrhla se vší vervou na psaní. Protože jsem se rozhodla články publikovat i tehdy veřejně, mohla jsem vidět ohlasy, které mě utvrzovaly v tom, že talent mám. Od té doby si tím bylo jistých víc a víc lidí. Jen já pořád chtěla víc slyšet: „Zkus to herectví, máš na to!“ Místo toho jsem ale slyšela: „Piš, piš víc!“

Po čase jsem divadlo začala spojovat se psaním a napsala pár věcí. Jedna z nich došla po dlouhé a těžké domluvě ke konci. Nyní se mé psaní opět stalo veřejným a jsem za to moc ráda. Ale přesto zkouším další věci…

Zpěv. Častokrát jsem si zpívala doma, ale ze sboru jsem jako dítě přesto utekla. Pak jsem utekla i z druhého coby dospělá, a třetí se pro jistotu rozpadl.

A dnes?

Dalo by se říct, že jsem spoustu věcí opustila. Rozhodla jsem se začít znovu. A tak – místo čekání na zrealizování mých divadelních her a případné možnosti si zahrát, se chci sama postavit na pomyslnou židličku režiséra. Hrát si, režírovat a zpívat. A naštěstí se mi vrátka otevřela a já…mám s kým.

Snad to tak má tedy být?

Byly časy, kdy jsem se styděla si něco objednat. Jsou časy, kdy se bojím zvednout mobil. Jsou časy, kdy se stydím zaplatit stravenkami. Zkrátka jsou dny, kdy se cítím plná života a talentu, a jsou dny, kdy bych se zahrabala hluboko pod zem.

Ale přesto chci být ještě pořád víc vidět, než se schovávat pod zemí…