V duši zmatek. Na jednu stranu radost, na druhou smutek. Radost z toho, že se těším. Těším se, že se mi možná do budoucna obecně podaří zlepšit vztahy. A vůbec, že bude budoucnost pěkná.

Na druhou stranu smutek z obav, co bude. Obavy z nejistoty. Nejistota z nedůvěry. Nedůvěra ze špatných zkušeností a z principu, jací ve vztahu jsme… Jací oba jsme. Jaké máme rozdílné priority, jak se jeden na druhého můžeme spolehnout, jak nám na druhém záleží, a jak je pro nás důležité, když nám ten druhý chce něco říct?

Pokusím se popsat víc a pak už dost se smutným psaním… Tohle je poslední na delší dobu.

Aspoň doufám…

Sepsala jsem list…dopis… Napadl mě cestou do práce. Byla jsem plná emocí a dojmů, které ve mně zanechal můj zážitek. Taťku jsem asi třičtvrtě roku neviděla. Byl v LDN, pak v nemocnici. Střídavě. Vánoce s námi už dlouho neslavil. Na druhou stranu, i když byl dřív s námi, jako by s námi ani nebyl. Ale až teď si uvědomuju, že to není jeho chyba. Je jen takový. Neuměl to. A mou povinností je brát ho takového, jaký je.

Vztahy jsou komplikované…vždy. Stojí za nimi spousta úsilí a práce a pokud možno, na obou stranách. Někdy jsou to však strany, které o sobě později mluví tak, že se nikdy potkat neměli… Ale měli přece nás, pak tedy asi měli, co myslíte?!

…radost z toho, že se těším. Těším se, že se mi možná do budoucna obecně podaří zlepšit vztahy…

Tati,

poprvé v životě jsem tě slyšela upřímně plakat. Plakal jsi i dřív, ale byl jsi přitom většinou opilý, a tak jsem to nebrala v potaz. Měla jsem pocit, že se jen lituješ. Vidíš, po několika letech později jsem došla k tomu, že sama dělám totéž. Nepiju, ale mám tendence se litovat…

Když jsem tě slyšela mi v nemocnici říct: „Jsem rád, žes přišla,“ a pak ještě do telefonu: „Já jsem byl tak rád, tak mě to dojalo, že jsem to neudržel,“ myslela jsem, že se rozskočím. Byla jsem tak ráda a zároveň se mi chtělo hrozně plakat. Ještě než jsme s bráchou sáhli na kliku a vešli, ptala jsem se ho, jestli budeš rád, jestli není blbost, že jdu taky za tebou. A tys rád byl. A jak.

A to mi stačilo za všechno. Toto mi dokázalo, že ti záleží na tom, že mě vidíš, nebo že vidím já tebe v tomhle stavu.

Na konci jsem tě objala. Byls tak bezmocný. Seděls tam, a ačkoliv jsi se snažil tvářit, že nic, vím, že to musí být hrozné. Vím, že ti vzali něco, po čem už nikdy nebudeš celý, ale věř, že i tak se dá žít. Jen kdybys už mohl začít a ne trávit roky po nemocnicích. Kdybych mohla, pomohla bych ti. Sehnala bych ti různé léčitele, uzdravovatele, kteří neléčí tělo, ale příčiny… Jenže musel bys chtít a věřit. Věříš a uvěříš? Mám se pokusit?

A abys věděl, tak já ti to všechno odpouštím, tati. Odpouštím ti všechno. Vím, žes to řešil vždycky po svém. Každý má svůj způsob. Vždycky se každý se vším vyrovnává tak, jak nejlépe v dané chvíli umí.

Je mi líto vašeho vztahu s maminkou a odpouštím vám, že jste ho mezi sebou pokazili a převedli před nás váš vzor. Věřím, že jste dnes oba za nás rádi a nikdy to nepřestane být něco, co vás navždy spojuje.

Už jen proto mě mrzí, že maminka v sobě nedokáže najít zbytek lásky a odpuštění a přijet za tebou, zvlášť když ví, jaké je to být bezmocný v nemocnici. Když ví, jak na tom jsi. Odpusť jí to. Ona ví, že od tebe mohla odejít, ale neudělala to. Těžko to vyčítat tobě. Když nebyla šťastná, měla jít, ale je to její volba. Má vlastní osud, ty máš zase svůj.

Druhý den jsi mi volal. Hned potom jsem zjistila, že mám o tebe strach. Že se bojím, co kdyby se při operaci něco přihodilo. Nikdy jsem to nezažila. Najednou jsem chtěla, abys mi zavolal hned, jakmile bude po všem. Uvědomila jsem si, že s tebou chci ještě mluvit. Že ti mám co říct. Chci být pro tebe dcerou, které jsi dal život, a která si ho váží, a přála bych si, aby tys mi chtěl být na oplátku takovým otcem.

…z toho radost a těšení se. Těším se, že se mi možná do budoucna obecně podaří zlepšit vztahy. A vůbec, že bude budoucnost pěkná…

…a na druhé straně s člověkem, se kterým momentálně žiji…

Lehl si přede mě, mlčky jsem se na něj dívala. „Zlobíš se?“ „Ne. Spíš mě to mrzí.“ „To je ještě horší, to se radši zlob!“ Nemohla jsem. Neměla jsem sílu se zlobit. Neměla jsem v sobě ani zlost, vztek, nic podobného. Jen nějaké různé emoce, které nevěděly, jak a v co mají vlastně vyústit.

„Promiiiň,“ ozvalo se v dlouhém tichu, kdy pochopil, že se právě teď nechci věnovat jeho novému účesu.

Proč se teď omlouvat? Proč se vůbec omlouvat? Proč raději nejednat tak, aby k omluvám vůbec dojít nemuselo? Přiznám se, že mě to mrzelo… Den předem jsem se ho ptala, jestli bude „zítra“ večer doma. „Ano,“ zněla odpověď. Ale měla si přijít spolužačka pro něco k půjčení. Takže ve 20 hodin měl prý moct. Onen den se z toho vyklubala devátá a něco málo před z něj vypadlo, že bude mít zpoždění, že je na pivě s kolegy. S těmi kolegy, se kterými je víc jak se mnou. Pochopila bych, kdyby to byli kamarádi, které vídá jednou za čas, ale tyto vídá každý den v práci a minimálně 2x týdně k tomu po práci. O což by mi nešlo, ale dopředu jsem mu řekla, že bych si s ním chtěla o něčem popovídat, tak jestli by mohl být doma. Přišel skoro v jedenáct a na to už jsem byla unavená vytahovat úplně nové téma… Takže, i když chtěl, už jsem mu to neřekla a odložila to na jindy, až se doma zase potkáme…

A k tomu z jeho strany plánový výlet pro mě i jeho kolegy s přítelkyněmi, i když jsem ho o ten stejný prosila minimálně třičtvrtě roku pro nás dva…

Nebo nechuť jít se mnou za mým otcem do nemocnice. „Nejdřív si to s ním vyřeš a pak se o tom budeme bavit, jo?“ Přitom by úplně stačilo, aby počkal za dveřmi… Jen aby byl se mnou, když za ním půjdu jako opora…

…a proto smutek z obav, co bude. Obavy z nejistoty. Nejistota z nedůvěry. Nedůvěra ze špatných zkušeností a z principu, jací ve vztahu jsme… Jací oba jsme. Jaké máme rozdílné priority, jak se jeden na druhého můžeme spolehnout, jak nám na druhém záleží a jak je pro nás důležité, když nám ten druhý chce něco říct?