Další z řady smutných psaní, v smutném světě od smutného člověka, který se smutně ptá na smysl svého života, a doufá, že ho brzy najde…

Asi to znáte každý. Někdy jsou prostě dny, kdy máte pocit, že se vám nic nedaří a nikdo vás nemá rád. Ano, ten pocit mnohokrát zažívám.

Pamatuju si, že jsem vždycky měla radost, když jsem poznala někoho nového. Měla jsem radost z každého pěkného slova, z každého „Oblíbil jsem si tě!“, „Jsi fajn!“, „Mám tě rád.“. Jenže často chcete, aby tu ti lidé, co vám to řekli, zůstali napořád, aby neodcházeli. Jenže oni odcházejí… Možná je chcete volat, ale bojíte se zvednout telefon. Možná jim chcete psát, ale bojíte se, že to vše skončí frází: „Jo, určitě se domluvíme.“ A možná se ze všeho nejvíc bojíte, že byste možná neměli komu zavolat a komu psát… Najednou ve chvíli, kdy potřebujete rychlou vzpruhu, vás zaskočí otázky:

Ale kdo? S kým?

Nechcete obtěžovat, otravovat, nechcete si vylívat srdce, protože máte pocit, že to lidi kolem vás zajímá možná jen na začátku, dokud vás ještě pořádně neznají, ale když vás poznají, najdou si a vždycky kolem sebe budou mít radši jiné, kteří jsou jim bližší. Můžete jim to vyčítat? Ne. Jen sobě. Ale co vlastně? To, jací jste? To, že kašlete na školu? To, že vás nebaví, a proto ji podvědomě tak moc bojkotujete? To, že se chováte přesně tak, jak většinou nechcete? To, že se bojíte toho, jak působíte na lidi? To, jak vám mezi nimi je? To, že se uzavíráte, protože máte strach, že zklamete (ano, nebojíte se jen toho, že oni zklamou vás)?

Proč chci za to nést odpovědnost?

V hlavě máte všechny tyto otázky, stojíte na zastávce a pak najednou kolem vás projde paní se psem, který se k vám přiblíží, paní ho stáhne a řekne mu klidným hlasem: „Fuj!“ Jasně, řeknete si, to aby mě „neotravoval“… Ale najednou mi tak probleskne hlavou, že by mi to možná ani tak nevadilo… Nepřipadala bych si možná tak moc jako „fuj“.

Jsou dny, kdy křičím, ale nikdo mě neslyší. Jsou dny, kdy chci vidět, ale nevidím. Nevidím ani toho, který by mi měl být ze všech nejblíž. Toho, za kterým jsem odešla. Toho, se kterým jsem chtěla být a trávit s ním čas. Toho, za kterým bych šla kamkoliv by chtěl, i když bych ho předtím trochu potrápila, aby to neměl až tak snadné. (Proč? Protože jsem hloupá.) Toho, kterého otravuje vám říkat, kde je. Toho, který doma „udržuje pořádek“ tak, jak je mu to příjemné a jak je zvyklý. Toho, který si žije svůj vlastní život, proto pokud vás zajímá, kde je, máte se zeptat sami (ale to už se dostáváte do fáze, kde se můžete začít bát, že vám časem vyčte, že ho hlídáte). Toho, u kterého máte pocit, že jste se k němu tak nějak omylem připletli…

Je to láska nebo co to je, že když se na něčem s někým jiným domluvíte, ale nechce se vám od něj? Sice byste raději zůstali, ale samozřejmě jdete, protože nejste závislí. Jen je vám i na těch pár hodin smutno a máte výčitky, že je třeba doma sám… Jenže co když jste jediný, kdo takové výčitky má? Znamená to, že jste jediný, kdo miluje?

Proč se chápeme, nechápeme…

Přáli jste si přijít do nového domova, i když někdy smutní, přesto těšící se na to, že ho tam najdete. Jenže on tam není. A to buď fyzicky, nebo psychicky. Není s vámi.

Přijdete a chcete tu být šťastní. Jste? Chcete mít pocit, že žijete spolu. Žijete?

Myslela jsem si, že když lidé spolu budou mluvit, je to jediný způsob, jak vztah může fungovat. Nefunguje. Je to, jako byste oba seděli naproti zdi a chtěli ji probourat. Jenže je to na vás až moc velké sousto. Jak musí v té chvíli oběma být? Jak se smířit s tím, že je to jiné, než jste si představovali? Že nepatříte do jeho/jejího života?

Co když jste chtěli zvelebovat byt, abyste si v něm přišli alespoň trochu jako doma, ale není jak? Co kdybyste chtěli zapomenout na všechno kolem? Na všechny kamarádky i bývalé?

Proč se týráte za vaše přehnané nároky? A umíte je vůbec správně definovat? Chcete se odstěhovat? Docílit umění najít si na druhého čas? Třeba tím, že řeknete: rychle něco dodělám, a večer můžeme někam jít (nebo naopak)… Jenže to jste možná vy. Možná je to jen ve vaší hlavě. Jenže co když místo práce, kterou mohl udělat v době, kdy jste byli pryč, šel pryč také, ani nevíte s kým, a práci nechal na den, kdy máte volno, tím pádem opět zahodil váš možný společný den. Do toho si vzpomenete na slibovaný víkend a pomalu přestáváte věřit, že byste se snad dočkali třeba i dovolené… Jste to jen vy (ne jiné/í).

Mluvíte, on se dívá do mobilu, myslí si, že je všechno v pořádku, a tak abyste z něj alespoň něco dostali, řeknete, že zůstanete do prázdnin a pak nejspíš půjdete. „A co ti na to mám říct? Držet tě nemůžu.“ A vy máte neustále v hlavě otázku, co znamená, když vy jste něco obětovali ze svého pohodlí, a druhý neobětoval vůbec nic kromě pár uvolněných skříněk a toho, že mu občas skočíte ven se psem. A tak, v bezmoci, v pocitu beznaděje, utíkáte…

Možná jste jen rozmazlený fracek, co si ničeho neváží… Ano, i tak by to mohlo být. Rozmazlený fracek, co si nevidí dál než na špičku svého nosu… A tak tím spíš nechápete, že někdo ty vaše nesmysly ještě ke všemu čte…a co víc, vrací se k nim. A má na vás trpělivost…jsem si vědoma toho, že ne každý ji má…  A tak se omlouvám všem a stejně tak všem děkuji za trpělivost při snažení se rozkvízovat mou povahu…

Asi působím jako velká panička, když slyším z úst milujícího člověka „kopýtko sem, kopýtko tam“, nebo „nee, tu bábovku neudělala ona, tomu nevěřím“. A vy víte, že to myslí s humorem, jenže ten humor vás podvědomě shazuje a říká o vás, že jste k ničemu. A nikdy nechcete, aby to o vás říkal právě ten, koho máte rádi.

A tak, prázdniny letos budou znamenat rozhodování. Těším se, až budu mimo práci chodit na procházky, učit se zachycovat okamžiky a kochat se přírodou.

Budu přemýšlet o škole… Jestli mají všichni pravdu, když říkají, že by byla škoda nechat ji rok do magistra. A já jim budu v duchu odpovídat, že by to škoda nebyla, že se za magistrem nehoním kvůli sobě, ale kvůli společnosti, která ho spíš vyžaduje.

Budu přemýšlet o tom, jak se dostat k mé vysněné práci…

Budu přemýšlet o tom, jestli bude možné vyjet od ledna do června příštího roku do zahraničí…

Budu přemýšlet o miminku… O tom, na co myslím a co vidím, když bych ho čekala. Jaký by měl být ten, se kterým bych si ho uměla představit…

Budu přemýšlet o tom, jestli je nějaká možnost, že nejsem tak špatný člověk…

A do toho všeho budu věřit a doufat, že mě to všechno dovede k rozhodnutím, která budou důležitá pro budoucnost…