Skam.

Když jsem to slovo četla poprvé, asi desetkrát jsem ho potom zapomněla. Slovo, které mi nic neříkalo. Slovo, o kterém dodnes nevím, co znamená. Ale pro mě osobně znamená norský seriál, který se mě po dlouhé dotkl u srdce.

Pravdivost. Láska. Navazování vztahů. Rozchody. Realita. Společnost.

Pět dívek. Příběhy, které se prolínají, vztahy, které se rozpadají, které vznikají, problémy středoškoláků, které by se ale stejně tak daly vztáhnout na dospělé jedince.

Slzy, které jsem cítila i sama za sebe.

Jsme to my a je to o nás v různých podobách. Každý člověk najde kus sebe v někom jiném.

Má to hloubku. Hloubku, které každý nás v životě hledáme a občas postrádáme. Tohle ji má. Proto je tak snadné se tím kohokoliv dotknout.

Díky, že v ni někdo ještě stále věří a že se ji snaží udržovat

A co víc. Čím dál víc si uvědomuju, že mě láká zima. Severní země. A to asi hodně… Mám ráda teplo, ale i zimu. Nic moc mezitím. Občas jsem, holt, nekompromisní. Ve věcech, v úsudcích, v jednání.

Když už jsem si říkala, že je přece seriál spíš žrout času, a že už mám takové období za sebou, tak jsem to přesto brala jako malou připomínku toho, co mohlo být… Kdyby lidé mezi sebou víc komunikovali…

Je to jen seriál, ale je o nás.

Tak jen toto málo k mé dnešní malé odbočce k reklamě. 🙂

Jinak vám ale přeji krásné Vánoce, dobré a pozitivní lidi kolem sebe, štěstí a vnitřní spokojenost!