…protože když je vidím, jak dávají rozhovory…když je vidím tančit…když slyším klavír…když…

Začne to rozhovor s Terezou Ramba, kde si představuju, jak za stolem sedím já, jak odpovídám na různý otázky a nedokážu se zastavit… Jak pracuju na dvaceti filmech zároveň a dělám si kolekci vlastního oblečení pro vysoký holky (spíš s delším trupem než s delšíma nohama)…

Pak jdu kolem dvojdomu Josefa a Karla Čapkových a říkám si, kolik inspirace se v tom domě nashromáždilo…

V televizi zcela náhodně běží film s Lídou Baarovou, kterou kvůli chystanýmu projektu hodně studuju a zkouším si, jak bych to hrála já…

Hlava (okamžitě): Ale ty sedíš doma a kde jsou oni a kde jsi ty?!

Hlava (do 10 minut): A proč se porovnáváš s jinýma? Měli úplně jinou cestu. A ty máš taky jinou. Svou! Můžeš cokoliv chceš!

A tak…po mnoho dní…mnoho porovnávání, který k ničemu nevedou. Jen k úzkosti. Jen ke strachu, že nedokážu tolik. Ale! Ono je v člověku mnohem víc a je to jen o hlavě. Jde jen o to si to připomínat. Vědět. Nesejít z cesty. A důvěřovat.

Vychází mi to i tam!

Čáry máry! Fuky ťuky, láry fáry…luky cuky!

Jo! Učím se vykládat karty, je to zábava, radost a učení poslouchat samu sebe a svou intuici!

A protože je třeba si dělat radost, tak si jednoho dne jdu pro zmrzlinu. Odkliknu, zaplatím, čekám, za minutu je hotovo, pán se při předávání směje a říká, že mám dvojitou porci. Trošku se vyděsím a zeptám se: Jak to?

A on pronese od ucha k uchu:

– Tak, kolegyně vám dopřála.

Díky, světe! Jsi vážně božskej a přesně víš, co potřebuju!