Hledání práce. Neustálé. Neutichající. Stále aktuální.

Mám vždycky několik prací. Uživím se dobře. Ale jsem unavená. Víceméně ze žádného většího rozvíjení se.

Teď mi vícero věcí skončilo, a ačkoliv mám velkou svobodu, přesto bych ráda měla jednu práci a vyvíjela se dál. Dostat se výš. Povyrůst. I ve vlastních očích…

Ale asi to znáte všichni. Každý chce dělat to, co ho baví. Jen je škoda, že je to ovlivněno tou větou:

„Nemáte dostatečnou praxi, litujeme.“

A tak si říkám jen to, že by mi mohlo kdekoliv pomoct jen to, že jsem schopna přijmout práci za malý plat, pokud to bude cokoliv v kultuře. Hlavně abych se pořád nebudila ze sna…

„Ale ale slečno, vždyť s tím vaším životopisem…“

„Ale já myslela, že už toho mám docela dost. Minimálně o dost víc než absolventi, co právě vylezou školu.“

„Hlavně nemyslet!“

Znáte to. Pozvou vás na pohovor, kde vám v podstatě řeknou, že máte málo praxe. A zeptají se vás, jestli si dokážete představit, že byste něco tak velkého dělali právě vy.

„Jsem pracovitá, ano, naučím, zaučím!“

Všechno jen pro získání šance a nové praxe. Vždyť kde ji mám jinak vzít?

Nebo to znamená, že pokud nejsem génius obdařený talentem, tak se moje ego nikdy neprosadí? A budu se dál cítit ve všem tak méněcenně?

Ne, ne, ne! Asi musím kráčet pomalounku. Ne ta zhurta a stále ještě po malých krůčcích. A tak i když už jsem si včera myslela, že si půjdu ustřelit palici, tak si ji ještě nějakou dobu nechám a budu trpělivě vyčkávat na nové příležitosti. A ještě si budu v hlavně malovat, jak bych kvůli té práci mohla cestovat a poznávat.

Hlavně nemít pocit, že jsem něco promarnila.