Část první…

Konečně! První čárka ve scénáři! A za ní druhá…třetí…čtvrtá…pátá…a juhů, vzešlo z toho 10 stran. Pročítala jsem ho, znovu a znovu, ale došla jsem k tomu, že není v lidských silách se naučit tolik textu nazpaměť. Co budu dělat? Krátit, krátit a zase krátit? Není to škoda? Vždyť ten text je tak krásný sám o sobě! (Není můj, tedy si můžu dovolit to o něm říct.)

Kdybych tak věděla…

Ale co je důležité, tak to, že práce na něm pokračuje a ačkoliv je trošku vyčerpávající, jednou bude dokončena. Možná s mnoha úpravami, možná o hodně víc zkráceno, ale vidina hotové věci je na cestě. Snad koncem října, kde ho pak můžu předat dál povolanějším se mi k němu vyjadřovat…

Ó, bože, kéž by už!

Část druhá…

Čím dál větší nechuť k práci. Chodit tam, předstírat, že ještě pořád chodím do školy (ačkoliv jsem ji ještě pořád oficiálně neukončila). Už nemám sílu. Veškerá radost z práce se vytratila.

Podle ředitele jsem neschopná, nic neumím a nemám se co naučit. Tedy – proč zůstávat?!

Ale něco jsem se tam přece jen naučila. Čím více jsem se dostala do toho „kulturního“ prostředí určité oblasti města, tím víc jsem pochopila, že lidé jsou jednoznačně vyčůraní. Jakmile zjistí, že jste na vyšší pozici a jste hodní, začnou toho zneužívat ve svůj prospěch. Začnou pomalu, aby se ujistili, jak jste na tom. Když zjistí, že pro ně něco uděláte, už přijde další věc, další a další a nakonec vám zaberou celý barák, který se snažíte udržovat (kulturní dům). A najednou se chovají, jako kdyby celý patřil jim.

Proč je to tak, netuším, ale co tuším, tak že ona moc lidi skutečně zaslepuje. A že být dnes hodným se nevyplácí. Samozřejmě mnohokrát ano, protože jsou lidé hodní a nevypočítaví, jenže jak to hned na začátku poznat, odhadnout?

Hnusí se mi takové prostředí. Dřív obdivované, dnes nikoliv.

Možná ale přece jen zase vidím negativně a zbytečně nafukuji…

Část třetí…

Divadelní hra, kterou jsem napsala, se neuskuteční. Měla už být, ale kamarád režisér se dostal na školu a nestíhá. Což chápu a rozhodně mu to nedávám za vinu. Jen mě už přestalo bavit pořád čekat na to, kdo si na takový projekt udělá čas. Proto jsem se rozhodla jít do něčeho jen ve dvojici s mým jiným kamarádem, zkusit si nové formy, osvobodit se a režírovat sama. Je to troufalé, ale za zkoušku nic nedám a já chci zkoušet.

A o čem že to bude?

Možná o tom, jak cítím. Možná o tom, jak jsou lidé k sobě zbytečně zlí. Možná o tom, že já sama jsem zlá. Možná o tom, jak si nevěřím a odvíjí se od toho můj vztah…a případný každý jiný s kýmkoliv jiným… Možná o všem dohromady.

Část čtvrtá…

Právě touto dobou dojíždíme do Prahy a chystáme se na Show Jana Krause. Vstupenky jsem kupovala třičtvrtě roku dopředu. Chtěla jsem mít pěkná místa a chtěla jsem tím udělat radost druhé polovičce tím, že mu nevysloveně řeknu: ano, počítám s tebou i za tak dlouhou dobu. A to bylo v době, kterou už bych také nechtěla opakovat. Pamatuju si na tu radost, když jsem lístky měla tzv. v kapse.

Mimochodem…včera jsem zaslechla, jak svému psovi řekl „pánička“. Naskakuje mi husí kůže, když si představím, kolik takových paniček ten chudák pes přede mnou měl. Nebo kolik ženských na psa utáhl. S kolika s nimi chodil na procházky…

Přistihuju samu sebe, že vůbec nevěřím. Že každá lež nebo zatajení do mě bodla a při každé vzpomínce krvácí znovu jako otevřená rána. Ne, nepodvedl mě, tedy doufám. Ale stejně mu něco nemůžu zapomenout. Jednu slečnu, kterou fotil nahou, nazýval ji kamarádkou a pomáhal jí se vším všudy. A já, když jsem častokrát něco potřebovala, jsem musela ustoupit právě těmto hloupoučkým nánám. Ať už kvůli focení nebo kvůli tomu, že prostě něco chtěly… Jako bych byla nejposlednější člověk na světě, který nebude psát osobě vedle sebe přes Facebook, aby si jí všiml. Když s ní spal ještě před vámi a do očí vám řekne, že toho nelituje, protože přece nikoho neměl, je to v pořádku. Ale asi těžko se dají pochopit moje pocity, které se s ní táhnou od doby, co jsem zjistila ono „nevinné“ focení. Jistá přitažlivost tam musela být… A já mám v hlavě a srdci temno, teskno, vždy mě to znovu zaskočí, dostanu strach, že kvůli takové podobné jednou přijdu o něco, co jsem se snažila budovat. A to ještě nejlépe v době, kdy bych měla třeba dítě a stala bych se pro muže méně atraktivní…

Třeba je to moje chyba. Třeba si to moc beru. A třeba má taky pravdu, když říká, že by mě každý jiný poslal do různých míst za moje výstupy… Možná můžu být skutečně ráda, že jsem ráda.

Leč, je to můj svět. A obávám se, že ten nikdo nepředělá… Ani cítění v něm… A snad je to tak dobře… 

PS: Vyfotil mě…snad mi chtěl udělat radost, snad se chtěl pochlubit, snad jen z pracovních důvodů… Jednu fotku zveřejnil, ale díky ohlasu, resp. neohlasu mu i mně je tímto dokázáno, že svou postavou ani obličejem nikdy neprorazím, a že to krásné (trošku kýčovitosti) je (snad) někde uvnitř…

Vždyť to říkám pořád, že mé narození byl omyl. 🙂