Nic není lepšího než slyšet, že mám krásný hlas!

Já, já, chápete to? Já, která se z toho léčím už tolik let… Z těch mých obav o můj hlas…předsudků, komplexů…

Děkuju, děkuju, děkuju!

Vážím si toho, že mám kolem sebe lidi, kteří mi neustále dodávají odvahu a podporu.

Slyšela jsem nádhernou větu ve filmu, kde na zvonu byla vytesána tato slova:

Volám živé, oplakávám mrtvé.

Byl to film o stáří. Nezralé maliny. Je to zvláštní, ale všechny možné filmy, kde je násilí a smutek – takové ve mně vyvolávají emoce, ale zvládnu se na to dívat.

Nezasloužená a nespravedlivá smrt je pro mě zároveň něčím hrdinná, některými i dobrovolně zvolená.

Filmy, kde figuruje stáří, blížící se smrt, konec, lítost nad tím, co jsme mohli a co jsme neudělali – to jde u mě vždycky přes slzy. Asi proto, že stáří umí být krásné, ale taky dlouhé…