Pršelo..

Dívala jsem se z okna. Pozorovala jsem vztekle pobíhající lidi a plno aut narážejících do deště.

Poslouchala jsem kapky deště dopadající na střechu domu a prolínání s mým vlastním tlukotem srdce.

Nemohla jsem nic. Tělo ochrnulo, ústa zamlkla.

Hlavou mi běželo, že lidé se nemění, a že ačkoliv jsem svému otci odpustila, přesto ho už nikdy „taťkou“ nenazvu. Zklamal mě zas a znovu. Je hrozné nemít jednoho z rodičů. Nestýkat se s ním, nebo ani nevědět, kdo to je. Ale někdy mi ještě horší přijde vědomí, že ho máte, víte přesně, kdo to je, poznáte ho na míli daleko, ale když za ním přijdete, nic o vás a vašich nejbližších ho nezajímá. Asi jako celý život, tak nač se divit.

A tak kapky dál padají a mně se v srdci vytváří prapodivný, až téměř slastný pocit, jako by ten déšť odplavoval… Čistil… Voda přece odnáší vše zlé…

Voda – plynutí času.

Voda – dar.

Voda – něco, bez čeho se nedá žít.

Voda – zklidnění.

Voda plyne. Ukazuje člověku, že co je teď, za moment být nemusí. Ukazuje jedinečnost okamžiku. Přítomnost. V mysli si začínám uvědomovat, že až příliš často jsem se zaobírala tím, co bylo, nebo tím, co bude. Ale zapomněla jsem na to, co je teď. A až vám ta vaše voda uplyne, nebudete si chtít říkat, že vám něco proteklo mezi prsty.

Nechci nadosmrti zůstat dítětem.

Nechci nadosmrti cítit křivdy.

Nechci se nadosmrti cítit ublíženě.

A proto zapomínám na vše zlé.

Budoucnost je o nás. My sami ji vytváříme. To znamená, že kde nám nebude dobře, nepřemáhejme se. Kde nám je dobře, zůstaňme. Kde převládá lítost, vzpomeňme na naši vodu. Tu už nám pak nikdo nevrátí…

PS: Je zvláštní psát o vodě, když jsem znamením Lev a mým živlem je tedy oheň… Ale o něm třeba zase příště…