Baví mě sledovat lidi v šalině, co něco čtou. Zírám na ně a přiznávám, že to asi ne vždycky musí vypadat dobře a především slušně. Ale jsem zastáncem názoru, že už jen podle titulu jsme schopni poznat, co ti konkrétní lidé mají rádi a po čem případně touží.

Kupříkladu jedna slečna měla v ruce knížku o cestování. Mimochodem mi tím připomněla, jak jsem nikam nejela (ale pořád chci! – kamkoliv). A i když ji neznám, můžu si k této slečně vymyslet příběh. Co na tom, je-li pravdivý, nebo není. Co na tom, jak moc pasuje do reality nebo nepasuje. Pro mě to byla slečna, co chce vyjet do zahraničí za poznáním, obchodem, penězi, zkrátka aby nabrala zkušenosti v oblasti „businnes“. Myslím, že se tak nějak knížka podobně i jmenovala. Jde za tím více kariérně, zřejmě chce profesně růst a pomalu už jsem ji viděla v ředitelském křesle nějaké velké firmy…

Jiná paní četla asi detektivku… Sice mi to podle názvu nic neříkalo, ale napadlo mě, že by to tak mohlo být. Paní má ráda napětí a logiku. Ony zápletky totiž téměř vždycky vyústí v úplně něco jiného, než co jste si mysleli, a dává to smysl.

A já? Co čtu právě teď já? Už jsem tu o jedné knížce psala, bylo to „PS“ od Ani Geislerové. Je pravda, že dlouho mě žádná taková jiná knížka neoslovila a možná to bude částečně i tím, že jsem jinou dlouho předtím nečetla.

Ono jich tady moc za krátkou dobu nebude, protože nejsem tak rychlá (kolikrát čtu jednu větu i třikrát), a protože čtu povětšinou jen v hromadné dopravě (kvůli času).

A teď tedy čtu pro „změnu“ o lásce. Někdy mám pocit, že vím přesně, co to je. Je to takovýto, když máte někoho rád, když s tím někým všechno sdílíte, chcete ho všude brát, aby byl s vámi a ty hezký pocity s vámi sdílel.

Ale pak vidím tu realitu. Hádky, rozdílnost v tom, co oba chcete, pokusy o usmiřování, vzdalování se od sebe a zase nacházení cesty, žárlivost…

A v tom zjistím, že možná moc milovat neumím. Že nemám ani ponětí o tom, co to láska je, jak vůbec vypadá a jak bych ji mohla definovat. Jsou to líbající se páry na veřejnosti, které ji ukazují, kudy chodí? Nebo jsou to lidé, kteří si ji schovávají jen jeden pro druhého? Ale co pak na to veřejnost? Musí z vás sálat i pro ostatní láska, jinak to láska není? Kdo určuje, co to je a kolik jí má člověk v sobě pro druhého mít? A co když ji neumíme dát najevo ani tomu druhému? Znamená to, že ji necítíte? Znamená to, že je pryč?

Asi se shodneme na tom, že láska jsou taky kompromisy… Ty se v páru musí dělat celý život. Jenže se může stát, že má jeden pocit, že kompromisy dělá jen on sám, a to už nastává problém. Přesně jako v té knížce 250 zákonů lásky: „Vztah je jako dvojkolo. Není možné, aby jeden šlapal a druhý brzdil.“

Představte si, že se někam k někomu nastěhujete a už tím přistupujete na jeho „pravidla“, úklid je mu cizí a neomezuje se ani v případě, že jste tu vy. O nejmenší hloupost prosíte natřikrát. Chodíte už automaticky s jeho psem ráno ven, aby si nemusel přivstat. Snažíte se relativně udržovat pořádek, ale pomalu vám na to docházejí síly. Když má přijít návštěva, uklidíte, protože nechcete, aby si o vás řekli, že jste taky nepořádní. A vy jen marně přemýšlíte, kdy dal psovi vodu, jídlo, kdy šel nakoupit, nebo kdy udělal cokoliv. Místo toho vidíte zaskládané místnosti věcma, které sem nepatří, ale nemají jiné místo, jeho u počítače, kde odpočívá z práce, a doufáte, že se to změní…

…za týden…za dva…

…za měsíc…

…za rok…

…až si k sobě konečně najdeme někdy cestu…

Jak říkám, ta knížka je obsahově skvělá. Není to knížka, kterou by psala žena a už jen z principu by mi dala ve všem za pravdu. Ne, je to knížka, u které se zamýšlím i já, co a jak dělám špatně, a hlavně se snažím přijít na to proč. Ne že by se mi to nějak extra dařilo, ale opravdu se snažím usměrňovat. A zároveň si uvědomuju, jak moc to se mnou není lehké.

Například žárlivost. Vím, že nejvíc vypovídá o člověku, který žárlí, ne o tom, co je podezříván. Musíte se mít rádi a naučit se druhému důvěřovat. Vím, že s tím druhým mívám problém a taky vím, že se bez toho dá jen těžko budovat trvalý vztah. Člověk nechce držet druhého ve své moci, nechce mu říkat, co má a nemá dělat, a tím spíš ho mrzí, že ho některé věci nenapadnou samotného, co už je vůči vám třeba hloupé, protože se taky snažíte…

Přemýšlím u toho také o tom, jestli když se člověk nejdříve osamostatní (že žije nejdřív sám bez rodičů a bez přítele), tak pak teprve může navázat vyzrálý a trvalý vztah, protože si až pak uvědomí, co třeba předtím nevěděl. Protože tam už nebude nic a nikdo rozptylovat, tam se musí naučit žít sám se sebou.

Na jeden byt jsem se byla zrovna podívat. Byl krásný. Přesně takový, jaký jsem chtěla. Pro mě samotnou velký tak akorát. Musela bych si tedy najít ještě nějakou práci, protože bych to jen tak z toho platu, co teď mám, neutáhla, ale byla jsem odhodlaná to udělat.

Na jedné straně jsem viděla toto: krásný byt, s balkonem, od milých lidí, bez drahé realitky a jejich provizí a v pěkné lokalitě. Na druhé straně jsem uviděla ty oči, které mě volaly, abych zůstala. A já neodolala a zůstala. A pořád těm očím věřím, pořád věřím, že jsou upřímné, že mluví pravdu, že nemusejí říkat slova, ale že stačí jen činy. Ale já jim zároveň říkala, že pokud bych měla být (třeba i časem) přítěží, nic jiného nezbývá…