Pláčeš. Proč to děláš? Co tě k tomu vede? Jsi moje dítě, tak přestaň. Jak můžeš plakat, když já se navenek usmívám a snažím se být šťastná? Jaktože se pak podívám na tebe a vidím uslzené oči, které se trápí? Co tě trápí, má duše?

Já vím, to něco v tobě pláče a křičí. Něco v tobě volá: „Tati, chci tě tady! Kde jsi? Proč se mi nevěnuješ? Proč ti nemůžu sedět na klíně a postěžovat si? Proč mě nejdeš chránit před tím, kdo mi ublížil? Tati, proč sedíš doma a nic neděláš? Proč chodíš pryč? Proč nejsi se mnou? Žiješ, ale jako bych tě dávno pohřbila.“

Neboj. Já se o tebe postarám, moje malá. Jsi kus mého já, stejně jako já jsem kus tebe. Jsem jako tvoje starší sestra, která vyrostla a už ví, že některé věci nemůže ovlivnit. Může však ovlivnit to, jak se postará o tebe. O malou „sestřičku“, která tolik chtěla jeho pozornost. Dostaneš ji ode mě. Já ti ji dám. Já ti vynahradím všechnu lásku, co jen umím dát. Proč? Protože jsi moje dítě. Nebo já tvoje?

Častokrát pláčeš. Stěžuješ si na málo pozornosti, připadáš si nedůležitá, ošklivá a bez společných zálib jako pro něj nevhodná. Je ti to líto, vím to, vím to lépe než kdokoliv jiný, ale věř mi, že to přestane. Abych tě přestala trápit, našla jsem nám druhou práci – ne, nenašeptávej mi, že se ti do ní nechce! Chce a budeme rády. Přestaneme chtít něčí pozornost, přestaneme obtěžovat a budeme se věnovat samy sobě.

Vím, že jsi se těšila, že se ve společném bydlení budete „hádat“ o puštěnou hudbu, pohádky atd. Nakonec je z toho to, že aby ses mohla dívat nebo si pouštět hudbu, musíš zavřít dveře od vašeho společného pokoje a trávit čas každý sám. Vím, jak tě bolí vždy, když máš jen zatahat za kliku, a uzavřít tak váš společný svět.

Vím, že kolikrát vypadáš nedostupně, uzavřeně a velmi ublíženě, ale zároveň vím, že je to jen póza, která by se nejraději hned rozplynula a vrhla se na něho vší láskou a touhou po pochopení. Touhou po opravdové lásce. Vždyť přece proto s ním jsi…

A oni se tě ptají… Ptají se tě, proč s ním ještě jsi, když je ti to všechno tak málo?

Jak? Jak jim můžeš vysvětlit, že ho miluješ? Že i přesto, že dáváš lásku, aniž by musela být vidět, ho máš tak ráda?

Kolikrát chceš odejít, balíš si věci, vezmeš si bundu, stojíš u dveří a doufáš, že tě přijde zachytit. Že ti přijde říct: Prosím, nechoď. Nemůžu bez tebe být. Nestane se tak. A opět jsi zklamaná. Možná jsi viděla něco, co bylo dřív, ale co už není. Co se nedá odestát.

Čekáš gesta, ale ta nepřicházejí. Čekáš společné zážitky, ale ty se nedějí. Čekáš změnu, ale lidé se nemění a ty víš, že ho měnit vlastně ani nechceš. Čekáš na zázrak.

S pohledem na dveře vzpomínáš, jak ses před nějakou dobou vracela domů a na chodbě jsi uviděla koš na prádlo, který koupil, když jste se pohádali. Vrátíš se do pokoje, zapneš notebook a uvidíš fotografii, kterou jste si pořídili v Praze. Řekl ti, že by ho rozchod s tebou tak bolel, že už by tě nechtěl vidět. Vzpomeneš si na vaše první focení, na to, jak byl s tebou na narozeninové oslavě a nespustil z tebe oči. Na vaši návštěvu v kostele, kdy ti řekl, že by si tě tam vzal za manželku, i když kostely rád nemá, a to jen proto, abys byla šťastná. Myslela sis, že se ti rozskočí srdce, ale nedalas to znát. Bralas to jako vtip.

Bylo to jen zalíbení nebo láska? A co dnes? Co dokáže ten blázen čas?

Včera jste leželi vedle sebe. Byla ti zima, že? A bála ses to říct. Měla jsi strach, že by tě nevzal k sobě, že tě už nechce držet v náručí, že jsi mu lhostejná. Bojíš se, že se k sobě nehodíte, ale zároveň pořád věříš vaší lásce, co vás spojila… Doufáš, že tam stále nějaká je. Že nezůstává ze setrvačnosti, než přijde lepší, ale že tě opravdu miluje…

 

Vím, že tento deník jsi už přestal číst. Kdoví, možná si ho jednou přečteš, až budu na hony vzdálena nebo až nebude cesty zpět. Ale třeba bych byla překvapená… Bez nadávání a stěžování si chci všem vysvětlit, proč s tebou jsem…

Dal jsi mi lásku, odvahu, zůstal jsi se mnou. Ukázal jsi mi, že dokážu milovat, že se dokážu otevřít. Líbil ses mi hned, na vtipném druhém rande v čajovně ještě víc. Já nechci věřit tomu, že to, co jsem tehdy cítila, by se hned tak mohlo stát ještě s jiným a někde jinde. Mohlo se to stát celou dobu před tebou, ale nestalo. Pro mě jasné znamení, že s tebou je to jiné. I přes spoustu nedorozumění a bolestí tě mám ráda, protože jsi prolomil moji nemožnost lásky. A to je nejvíc, co jsi mi mohl dát.

Navždy mi v srdci zůstaneš jako můj Glumík. Nikdy tě nic nevymaže, ať už dopadneme, jak chceme.

 

Jsem hloupá…tak strašně hloupá a naivní…jsem idiotka…tvoje…

„…slibuji ti věrnost v časech dobrých i zlých, ve zdraví i nemoci, v hojnosti i nedostatku. Chci tě milovat a ctít po celý svůj život, dokud nás smrt nerozdělí.“

 

Neubližuj mi, prosím, jestli opravdu nechceš… Dávám ti sebe – to nejvíc, co jde. Svou lásku. Svou pozornost. Svůj život. Neodháněj mě, pokud opravdu nechceš…

Píšu tyto řádky a slza stíhá druhou. Potřebuju…potřebuju se rvát za lásku. Bez ní život nemá smysl. Pojďme společně žít, prosím… Ne každý zvlášť, spolu… Nech mě věřit, že je to ta pravá láska, nebo mě opusti…jen už žádnou bolest…

 

Ah, Coco

You can save my soul

Just not go

Ah, Coco

It’s only sixteen nights

she said so

Ah, Coco

Sometimes it feels so strange

all alone

Ah, Coco

 

Jak bych si přála být osudovou Coco