Láska, strach, oběť, odvaha, domov, přátelství.

Možná se budete smát, možná vám už úvodní obrázek napověděl… Pán prstenů. Už pár let můj jeden z nejoblíbenějších filmů – nutno podotknout, že z těch amerických (či ze zahraniční koprodukce). Česká kategorie je pro mě kapitola sama pro sebe.

Tedy zpět k tomuto filmu, resp. k trilogii. Proč jsem se rozhodla o tom psát? V době, kdy tyto filmy běžely v kinech, jsem byla ještě dítě, co takovým věcem moc nepřicházelo na chuť. O pár let později stačilo bratrovo náhodné půjčení prvního dílu na VHS (videokazeta) a bylo hotovo. Pamatuju si, že tehdy jsem se ještě (naivní a neznalá pana Tolkiena) ptala: To musím čekat, až se dotočí ještě něco, nebo už to takhle otevřeně skončilo?

Na filmu nejvíc obdivuji sílu přátelství. A to je podle mě to největší poselství, co v něm lze vidět. Pro mě tedy. Nejsou to ani tak efekty (i když pro některé na tu dobu už dnes úsměvné), ani hezké tváře (jako tomu bylo v mém pubertálním věku), ale dnes v tom vidím odvahu a hodnotu opravdového přátelství. Ano, jsou tam velkolepé boje s motivačními řečmi, které vás málem rozbrečí… Ano, je tam láska a s ní spojená nádherná scéna, kdy Arwen odjíždí do země neumírajících a přitom zahlédne v budoucnosti, že tím opouští svého syna, kterého by mohla mít, kdyby zůstala s tím, koho miluje. Ta scéna vyčítavých očích malého synka mi vždy nažene znovu a znovu slzy do očí. Ano, je tam všechno, ale hlavně je tam přátelství. Statečný Sam, který je Frodovi po boku do poslední chvíle: „Když nemůžu nést Prsten, můžu nést vás!“

Prsten, představující čiré zlo, které ovládne každého. Ale aby zlo nezvítězilo, musí mít člověk při sobě vždy pomoc, jakou byl Sam pro Froda. Nevím, kolik náboženských prvků, ať už úmyslně nebo neúmyslně, do tohoto příběhu spisovatel Tolkien zasadil, ale pro mě je Sam ztvárnění toho, po čem touží každý člověk. Mít přítele a v něm obsaženou víru, která říká, že vše společnými silami zvládneme. Toho, kterého byť stokrát odeženete, přijde a pomůže vám. Který vycítí, že potřebujete pomoct, je tu pro vás, nezalekne se. On je po celou dobu jeho průvodcem, díky kterému dokončí to, co si předsevzali.

A to všechno je důvod, proč jsem se rozhodla jet do Prahy na promítání filmu za doprovodu živé hudby. Nejen, že je ta hudba nádherná, ale také jsem si možná chtěla vnitřně vynahradit to, že než jsem se k filmu dopracovala, už jsem ho v kině neměla možnost vidět. Ve scénách, které mě dojímají, rozčilují a vůbec nahánějí různé emoce, mi je podtrhla živá hudba, která kolikrát přehlušila film, ale o to silnější jsem z ní měla prožitek.

Zkrátka to pro mě není jen film. Vidím v něm (ač možná pro některé naivně a hloupě) čistou, silnou a těžko popsatelnou (snad dokonce pro věřící boží) lásku.

Nejsem nijak extrémně bohatá, ale v první řadě jsme s maminkou plakaly, a udělaly si výlet, který mi za to rozhodně stál…

A asi jsem nebyla sama…