Ten pocit, kdy si sbalíte všechny věci a stojíte tam. Tam v tom pokoji, kde se toho tolik odehrálo. Máte chuť brečet, ale nebrečíte. Bojíte se, ale nekřičíte. Jen stojíte a hlavou vám prolétávají vzpomínky…

S myšlenkami na to, kolik se toho v tom pokoji odehrálo, zůstala jsem němá stát a nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Najednou to všechno skončilo. Bezstarostné chvíle, kdy jsem se nemusela o nic starat výměnou za chvíle, kdy se starat budu muset se vším všudy. Na druhou stranu odchod z domova značí i odchod od vzpomínek, které někdy bolely.

A tak jsem za sebou nechala takový zvláštní pocit.

Do toho se mi vkrádají něčí slova…není úplně normální bydlet v tvým věku doma… Ano, už jsem slyšela. Jsem docela dost pozadu, odstěhovat jsem se měla už dávno.

Střídavě se ptám sama sebe, jestli je to opravdu o věku. Jestli člověk dovrší nějakého čísla a musí automaticky pryč.

Přiznám vám zcela upřímně, jak jsem to měla já. Pryč jsem chtěla už delší dobu. Nejradši bych se odstěhovala už v mých 16 či v 17 letech, kdy to pro mě doma byly celkem těžké roky. Rodinné vztahy byly dost pokažené (s otcem si za celý svůj život pamatuju jen málo hezkých chvil, dnes díky za ně, ale o tom jindy). S mamkou jsme se pořád hádaly, což souviselo s tím, koho si tehdy našla. Ale to jsem byla opravdu ještě dítě. Navíc jsem bydlela ve městě, kam jsem i chodila do školy, takže byl a nebyl důvod se stěhovat.

Ano, mít odvahu, našla bych si ke škole práci a šla pryč. Ale neudělala jsem to. Byla jsem ráda, že mám zázemí, že mám domov, kde se o mě někdo stará, že se mám kde vyplakat. Tím místem byl pro mě právě ten pokoj, kam jsem se často utíkala schovávat.

(Doma to možná ani nebylo tak zlé, jak to líčím, ale my přecitlivělí bohužel takto uvažujeme a na věci reagujeme i vzpomínáme…)

Psychickou pohodu jsem tehdy vyměnila za fyzické pohodlí. Uzavřelo mě to a udělala jsem to jediné, co šlo. Zvykla jsem si.

Ale pak nastala doba, kdy mamka byla sama. Dostala se do problémů a my, potažmo moji sourozenci, byli ti, co jí mohli finančně pomoct. Já jí byla oporou doma. Opora ve smyslu toho, že se měla o koho starat a necítila se sama. A jako správná dcera, nechtěla jsem, aby se trápila. Měla jsem pocit, že jí tím pomáhám. Mluvila o tom, že dokud budu studovat, ráda by mě měla doma, aby mi se vším pomohla, a já souhlasila.

Navíc jsem nikoho neměla, takže jsem si pořád říkala, že se budu stěhovat, až budu chtít s někým začít novou kapitolu.

A ta nová kapitola přišla. S definitivní platností minulý týden…

Slzy, pláč, malé výčitky, ale zároveň snad vnitřní pochopení. A u mě v hlavě se vytvořila myšlenka na to, aby to maminka zvládla a toto jí pomohlo v tom žít svůj život staráním se hlavně o sebe. Ne předčasným vzdáváním se.

Tolik k tomu, proč jsem opožděná… Snad ze soucitu, snad z lenosti, snad všechno dohromady. Ale pořád se mi v hlavě nedaří zahnat myšlenku, že se tímto krokem nestávám dospělou. Oficiálně pro mnohé možná ano, ale pro mě samotnou ne (možná napůl). Pořád mi něco vytváří názor, že člověk se stává dospělým svým uvažováním, svými názory, postoji a hlavně svými činy, svoji osobností. Jsou lidé, co se mohli odstěhovat v 15 letech, ale dospělost nikdy nepoznali.

Takto se tedy na člověka dívám já. Ne na to, kde a s kým bydlí…

A jak že to mám tedy teď?

Sedí každý večer vedle vás…někdy vás štve, někdy vás něco mrzí, stejně jako jeho něco mrzí na vás, ale stejně vám řekne „mám tě rád“ a vy si jen v duchu říkáte, hlavně nepřestaň…