Úterý třináctého jsem se narodila… Sice před x lety, ale dokud žiju, tak se to prý počítá…

 

Za dobu prozatímního nezdárného hledání práce za dobré peníze nejlépe v oboru se doma díváte na různá videa, na různé spolky, které jste opustili během let a najednou je vám jasné, že jste to opustili možná proto, že jste se necítili dostatečně talentovaní. Protože kolikrát tak někdo přijde a prosadí se. To mu stačí. Jenže já měla všechno vydřené. A nic neumím pořádně. Dělá mi proto dvojnásobnou obrovskou radost, když si něco dokážu někdy vyrobit sama od sebe, protože ano, přiznávám, jsem v mnoha věcech opožděná. Začala jsem se učit plést a nedokážu ani vyslovit tu radost, když jsem konečně zvládla počáteční nahazování.

Ale zpět k hledání práce. Je to dost těžká disciplína, která prověří vaše sebevědomí. Máte-li ho malé, pak vás možná zaskočí, jak to jde pomalu a jak těžce se musíte vyrovnávat s odmítnutím. Ti, kdo mají sebevědomí zdravé, nic nevzdávají, a věří, že něco přijde časem.

Já byla ze začátku také optimista. Věřila jsem, že když se domluvím v mé práci v kulturním centru na polovičním úvazku a nechám recepce, že si do té doby určitě něco najdu. Nejlépe v oboru, abych se nějak rozvinula.

Jenže to jde pomalu, často mě odmítají a moje sebevědomí, už tak pochroumané, trpí. Pořád věřím, že něco přijde, že se to „něco“ objeví, že se mi vrátí to moje dřívější i nynější úsilí, kdy jsem dělala spoustu věcí zadarmo jen proto, abych získala zkušenosti. Ano, dnes už vím, že je to hlavně o známostech, ale i když jsem si nějaké malé vytvořila, stejně to nepomohlo. Něco se slíbilo, ale nedodrželo, nebo zapomnělo. A nejčastěji: není čas.

A tak myslím, že je to zase jen o člověku samotném. Že nejsem dost průrazná. Důrazná. Sebevědomá. Přitom si myslím, že už dávno nejsem holka, co se na místě po nezdaru rozbrečí, ale dost možná tak stále působím. Možná tu malou holku v sobě pořád ještě mám.

Co s tím?

Zjistila jsem, že jakákoliv činnost, ať už je to vaření, pletení či cokoliv jiného, je vlastně to, co mi dodá pocit, že JÁ to dokážu. Já sama. A proč bych neměla? Proč bych si neměla najít práci, když věřím, že se něco někde naskytne? Protože to tak vždycky přišlo. Protože to vždycky všechno bylo tak, jak mělo. Že to za mnou přijde znovu. Že budu mít štěstí.

Často se také modlím, abych v sobě neměla zakořeněné jakési rodinné „prokletí„, které doposud minulo snad jen moji sestru. Anebo se s tím dokázala na rozdíl ode mě poprat a ze všech svých bojů odešla na rozdíl ode mě psychicky vyrovnaná. Zrovna nedávno jsem narazila na její video ze svatby… Teď už má děti a myslím, že je spokojená (ačkoliv bych nerada mluvila za ni). Ale má krásné, zdravé děti, práci, muže, na kterého se může stoprocentně spolehnout. Nezávidím jí. Hrozně jí to přeju. Ale nebudu zapírat, že jsem při sledování toho videa nezadržela slzy.

Kde je ona a kde já?

Jak hezky se v tom životě plácám, ale jak jsem i přesto šťastná, že ona to vyhrála. Je úžasná. A můj bratr taky. Miluju je oba.

 

Člověk nesmí přestat věřit.

Až přestanu věřit, umřu.