Nechce se mi.

Nechce se mi nic psát. Ani vymýšlet.

Prostě se mi nechce.

Taky někdy máte takový dny?

Všechno je krásný…zalitý sluncem…viděla jsem moře, koupala jsem se v něm, čistila si hlavu a myslela na to, jaký mám štěstí, že já můžu.

Ale přesto, nejistota je čím dál větší a čím dál blíž. Nesmím se nechat polapit. Musím věřit, že to všechno má smysl, a že to přijde. To, pro co pracovně riskuji vše.

A protože se mi nechce, tak tady vyzdvihnu pár myšlenek z nedávno dočtené knížky od Veroniky Homolové Tothové Máma milovala Gabčíka. Přišly mi natolik krásný, že jsem si je poprvé v životě tužkou podtrhla i v samotné knížce.

• Tak jako Gabčíkovo či Kubišovo a všech těch, kteří si nemysleli, že postavit se zlu je zbytečné. Zbytečné je to jen pro ty, kteří nevěří, že zlo se dá porazit. A proto ho ani nikdy neporazí.
• Nenech se zmýlit těmi, kteří budou křičet, že jsme udělali chybu. Jsou to ti, které zatím nacisté nechali na pokoji, protože mají pocit, že odpor je nepatřičný. Jsou to ti, kteří jednou možná také budou potřebovat pomoc a překvapí je, že jim ji nikdo neposkytne. Vždyť sami říkali, že je to zbytečné. Přišel jsem sem vykonat čin, který není dobrý. Je správný, to ano, ale není dobrý. Žádné zabíjení není.