Vypadám hrozně. Co tady ta tečka?
Ach jo! Vlas! Tady! Přímo pod pusou.
Snažím se ho zachytit rukou a v myšlenkách se biju do hlavy, proč se ráno víc neprohlížím. A to neupravené obočí, rozmazané oči jen co vyjdu zpoza dveří…
K tomu nepočítám ty nervy, které moje tělo absolvovalo večer předtím.
Ne, ne ne, řekla jsem, že už ne. Na dlouhou dobu!
Pohovor.
Po roce se člověk ptá sám sebe, co všechno se za tu dobu stalo, že jede znovu a znovu sbírá odvahu na to pohovory absolvovat.
Nutí mě to být silnější? Odolnější? Nebo jen sbírám zkušenosti? Nebo se stále snažím lézt po společenském žebříčku nahoru?
Rozhodla jsem se uzmout si také svůj kousek štěstí.
A to ačkoliv jsem ze začátku měla spíš pocit, že žít po svém vyžaduje daň. Že moje samotné rozhodnutí vždy musí někomu ublížit. Rodině, která se o vás starala a má o vás teď strach.
Já vím, čeho se bojí. Ale stejně tak vím, že změnu potřebuju. A že chci začít znovu. Teď a ne jindy. Že mi okolnosti nepřicházejí do života jen tak.
Všechno jsem nějakým způsobem překonala, rozhodla jsem se bojovat, jinde a jinak. Znovu, od začátku. Přemýšlela jsem nad tím, o jakou práci usilovat, abych se někam posunula. Ale nedošlo mi, že už samotná změna je vždy posun kupředu.
Neexistuje krok zpět, když kráčíte vpřed. Vstříc změně. Vstříc novým životním událostem v jiném městě, v jiném prostředí s novými lidmi.
Je to jen o mně. O mojí hlavě. O tom, co si vymyslela. O jejích myšlenkách. To ona se povětšinou bojí a předkládá mi strach jako něco špatného. Je to její obrana, ale ne zlý úmysl.
Hlava se kolikrát za život vzpírá tomu, co si přeje srdce, ale já už se dávno rozhodla poslouchat právě ono tloucí vše.
Vím, jak dosáhnu úspěchu. Otevřenou myslí a důvěrou, že je vše tak, jak má být. A že mám důvěřovat svému vnitřnímu hlasu, který volal po změně.
…slyším tlouci…
…to vyvolené srdce…
…vedle mě…