Přijdou chvíle, kdy člověk nemá den. Dva. Tři. Čtyři. Týden. Měsíc.

Když jsi ve společnosti lidí, který neznáš, zkoprníš. A i když je tam jeden, koho znáš, kterej přibral dalšího do party, uhýbáš. Nejčastěji právě když se necítíš. Nehledáš společnost a chceš se schovat. A ty máš pořád tendence vidět na sobě to špatný, odsuzovat se, že je tvoje chyba, že tu nechceš být, a že by ses radši viděl v pelechu doma.

Máš tendence si říkat:

Proč nepředstírám líp, že se dobře bavím? Proč se neumím uvolnit?

Moje velký téma posledních dní.

Oči soudců, pomluvy kolegů (respektive některých kolegyň), nejistota, vzpomínky na mou jedinou a zároveň nejhorší opileckou noc, za kterou se dodnes stydím, slova jako: Hraješ si na svatouška, ale nejsi jím! Ale já ani nechci. Nikdy jsem nechtěla. Hodně lidí mě v té roli vidí a pak jsou ze mě možná zklamaní, možná mají pocit, že hraju hru, že já sama to tak chci…

Ale chtěl někdy někdo doopravdy vědět, jaká jsem? Chce to vidět? Má opravdový zájem? Možná já sama nevěděla, kdo jsem, a co v životě potřebuju. Bát se dávat najevo to, kdo doopravdy jsem…

Jak je možný, že když mi nebylo dobře, tak jsem byla obklopená převážně lidmi, kteří mě zařadili do kategorie: moc řešící? A to i přesto, že jsem si tolik přála být obklopena lidmi, kteří mi rozumí (tím pádem budou možná taky teda tak řešící). Ale ne proto, abychom se navzájem utvrzovali v našem žalu, (sebe)obviňování atd., ale abychom si navzájem porozuměli. Protože když někdo neřeší to, co my, a normálně to přechází jakoby nic, tak jak by mohl porozumět tomu, proč nás se to dotýká, nebo co nás k těmto pocitům přivedlo?

A hlavně, čím mi pomůže větou: to moc řešíš, (nebo nedejbože) se sebeprožíváš? Mimoto že se pak cítím jako blázen a budižkničemu.

Je to normální zvyknout si na to, že v různých etapách života měníme svět kolem sebe včetně lidí v něm.

A tak, možná jich mám kolem sebe málo, možná ještě míň, ale takto jsem šťastná. Protože díky tomu můžou do mýho života přijít noví…

Patřím mezi citlivější jedince. A nestydím se za to. Děkuju za moji empatii, která snad může být někdy někomu nápomocná.

PS: Bohemian Rhapsody, November Rain, ulička v kostele…

…až se jako zakletá princezna vyloupnu a stanu se konečně tou, co jsem vždycky chtěla…nevracej nic, jen si občas vzpomeň…