Podruhý v životě jsem se probudila (s) pláčem a zalykáním se. Nemohla jsem se nadechnout. Protože už jsem to zažila, ten pocit jsem znala, a tak jsem myslela, že další sen ho zahojí…
Zahojil.
Jedna noční můra vystřídala druhou…
Bez čaje na spaní neusnu…když, tak za hodně dlouho.
Ale aspoň po něm nemám zlý sny.
Vyrašil mi atopický ekzém. Když už se konečně začíná hojit, v noci se vzbudím a začnu ho škrábat. A nebo, co jsem vynalezla celkem nedávno!, škrábu to, i když se třeba jen s někým bavím a jsem nervózní. Což je teď v podstatě pokaždý, když musím vylézt z baráku…
Poslala jsem zpět balíček za skoro 4 000 Kč. Na stejnou cenu jsem ho nechala i pojistit. Dlouho mi nepřišly peníze zpátky. Ptám se tedy na info lince, jestli to můžou prověřit. Potřebují k tomu podací lístek z pošty. Hledám hledám, doma ho nemůžu najít. Zato si přesně vybavuju ten pocit, kdy jsem ten tenký, nepatrný lísteček vyhodila s pocitem, že balíky se přece neztrácí…
Na nic se netěším, všechno nový mě děsí a z ničeho nemám radost. Chybí mi absolutní motivace…žít.
No, myslím, že se sluší poděkovat všem, co ta moje psaní poslední dobou čtou… Vím, že jsou dost pesimistická a zoufalá. Přesto si vážím všech, co se mnou zůstáváte.
Vím, že po tmě vyjde slunce.
Někde hluboko uvnitř to vím.
Ale…