Před nedávnem jsem se dívala na naše společné fotky. Netušila jsem, že o měsíc později už budou minulostí. Při pohledu na jednu z nich, kde jsme se snažili zachytit tango, jakožto náš svatební tanec – podle tvých vlastních slov – mám slzu na kraji. Ale nejde to. Oči jsou vyplakané, vzdaly se jakýkoliv emocí. Malinko…
Pocity fatálního zklamání, sesypání, ublíženosti. Nevědouc, co s tím. Nic nepomáhá. Cítím se špatně. A ještě ke všemu jako hloupá holka, co si do života pořád přitahuje stejně slabé a zbabělé muže, špatné situace. Ztrácím chuť, ke všemu. Den po rozchodu nejsem schopna jít ani do práce. Nemám energii. Jsem unavená, nevyspaná, šokovaná. Stále myslím…
Vypadám hrozně. Co tady ta tečka? Ach jo! Vlas! Tady! Přímo pod pusou. Snažím se ho zachytit rukou a v myšlenkách se biju do hlavy, proč se ráno víc neprohlížím. A to neupravené obočí, rozmazané oči jen co vyjdu zpoza dveří… K tomu nepočítám ty nervy, které moje tělo absolvovalo večer předtím. Ne, ne ne, řekla…