Stíny. Smutek. Slzy.

Občas to zažívám. Občas jako každý.

Ten vnitřní pocit ve mně byl teď dost silný. Proto jsem se rozhodla ho zkusit sepsat. Nemyslete si, nejsem blázen, ačkoliv se to tak může v průběhu čtení zdát. I když jsem si kolikrát schopná v jedné větě odporovat, pořád vím, co dělám, a pláč není nebezpečný, to jen my…my lidé jsme si nebezpeční sami sobě navzájem.

A my, přecitlivělí, jsme takto zvyklí na spoustu věcí reagovat.

A povětšinou (já) ani nevíme, co přesně to způsobí.

Takto občas přemýšlím a divím se sama sobě, proč tu jsem.

Toužící po opravdové, jedinečné a „jiné“ lásce vyvolává hádky a nepochopení, za které může jen má hlava a utkvělé představy, které jsem si jako náctiletá vysnila. Myslím, že jsem celkem dospěla (článek o dospělosti už tu byl), ale dětskou duši jsem si v sobě přesto nechala. Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně. Asi ani jedno ani druhé.

Ale pořád občas žiju v mých naivních snech a představách, které se však nikdy nemůžou shodovat s realitou. A pak to bolí… A to nejen mě, ale i okolí. Protože mám přehnané požadavky.

Třeba proto, že takovou „romeovskou lásku“ mi nikdo nikdy dávat nebude. A je jedno, že moje roztomilá a romantická duše by chtěla.

Nevykřičím to, nevymodlím, neuprosím, nevyhádám.

A tak se v těchto „občas období“ dívám do zrcadla a mám pocit, že se dívám na něco, co se dá jen těžko milovat.

Tento stav vyvolala asi i nedávná hádka. Tu noc jsem měla chorobný záchvat pláče, který jsem nemohla zastavit.

Do hlavy se mi vtrhla myšlenka, že sem nepatřím. Nerozuměla jsem sobě, natož lidem v mém okolí. Nerozuměla jsem ani tomu, kdo si mě to nastěhoval k sobě domů. Dokážu ho vyvztekat tak, až jsme z toho v šoku oba dva…

Pocit utrápenosti, bezmoci, toho, že nemůžu pomoct a všem lezu na nervy.

Vím, že takovou „cíťu“ by nezvládl ukonejšit nikdo. Ne každý na to má trpělivost.

Proč by dneska měla někoho zajímat nějaká ufňukaná holka, když se to nikoho konkrétně netýká?

Nevím. Zato vím, že ta holka nechce lítost. Chce vědět, že v tom není sama. Stejně jako když četla deník jedné známé osoby a myslela na to, že jí rozumí víc, než by možná sama chtěla…

Ale ona ví, že není sama. Ví to. Jen by jí asi udělalo radost, kdyby věděla, že někdo jiný prožívá totéž. A že jí rozumí. A možná by věděl…že…není špatně.

Co ji tak občas svazuje, tak strach, že právě možná špatně je…

Vím, že si raději pamatuju věci o mně škaredé, protože jim věřím víc než věcem a vlastnostem (mým) dobrým. Najednou nevěřím, že je na mně něco dobrého, že se mám čím chlubit, že bych mohla být někdy pro někoho tak důležitá, že by kvůli mně někdo něco udělal…

Asi už jsem to v sobě měla dávno předtím. Jen mi to zůstalo. Jen jsem do toho ještě víc dorostla. A jen jsem se s tím ještě nenaučila bojovat.

Čtu si po sobě tohle psaní a vidím, že to za nic nestojí. Moc toho neříká, jen si vylívá srdce. Omlouvám se vám všem, kdo jste tomu věnovali čas a nyní toho třeba litujete.

Ale kdo to opravdu dočetl až sem a nelituje… Jsem za vás moc vděčná a právě pro vás to píšu… A pokud to ve vás cokoliv vyvolá, ať už podobné pocity, souznění, vzpomínky, jakékoliv emoce, jsem za ně ráda a věřte, že nosím v hlavě toto: pořád věřím, že má smysl právě toto dělat.