Procházela jsem se po nábřeží, když jsem uviděla výdejní okýnko, u kterýho v nabídce stálo: Co sebou… A někdo k tomu celkem trefně dopsal: Co se sebou… Když jdu mojí trasou, vždycky vyhlížím divadlo. To divadlo, za kterým jsem odešla, tu lásku, ve které jsem spatřovala smysl mého tehdejšího života. Poznala jsem ho jen krátce. A…
Nepřijdu si jako jejich kamarád, souputník, ale jen jako vrchní ¨“testovač“. A vlastně už ani jako ten. Spíš jako stroj…bez špetky kreativní činnosti… Jenže jednoho dne ten pohár přetekl… Sesypalo se mi to jako domeček z karet…k tomu bezmoc, zoufalství a pocit zmaru, že všechno, co momentálně dělám, je zbytečný, nebaví mě, nezvládám to, jsem…
Po roce by mělo přijít opět bilancování. Pro mnoho z nás to musí být tak těžké po tom, co nás tento rok potkalo. Nicméně, skrze mnoho věcí ho vnímám pozitivně. Mnohá uvědomění, na která jsme neměli čas, objevování, léčení, hluboká propojení, zklidnění… Je zvláštní, jak osud někdy zamíchá kartami… Jak jimi pořád míchá… Ale já…