Jednou…jen jednou zažít ten pocit… Bojím se, že jsem přišel Pozdě O to, co už nenahradím Že k stáří poznám, jak to bolí Být sám Bez tebe Bez tvých darů Dal bych cokoliv Abych je mohl číst Neber mi sebe Vždyť jsem jako ty Ponořen do nebe Jen dýchat tvoje rty Závislý na smutku…
A nevylezu! A ne a ne a ne! Přemýšlím, o čem psát. Nic mě nenapadá. Prázdno, kam se podívám. Je neděle, za dvě hodiny mi má vyjít článek a já pořád nevím. S hltem odpolední kávy přemýšlím, co se událo minulý týden. Hm, dobře, tak začněme. Vyšla mi další nabídka práce. Už třetí. Ale i…
Dát mi do těla něco, po čem začnu zářit. Světlo naděje. Ach. Jen si to představte: Čip, po kterém člověk září. Protože našel to, v čem se cítí naplněný. A co víc, to „něco“ může dělat jako svoji hlavní pracovní činnost. Dělá mu to radost. A dál a dál by potkával další zářící lidi…šťastné lidi….