A nevylezu! A ne a ne a ne!

Přemýšlím, o čem psát. Nic mě nenapadá. Prázdno, kam se podívám. Je neděle, za dvě hodiny mi má vyjít článek a já pořád nevím. S hltem odpolední kávy přemýšlím, co se událo minulý týden.

Hm, dobře, tak začněme.

Vyšla mi další nabídka práce. Už třetí. Ale i přesto potřebuju sehnat ještě čtvrtou…

No a? Radost i přesto stále chybí…

Vždy je z čeho brát, já vím, ale poslední dny je to tak prchavé jako vločka tající na dlani…

Před chvílí jsem se dívala na hodiny…bylo 15 hodin…podívám se znovu a najednou je 16… Neskutečně to letí. Ale já vím, že je to spravedlivé. Naše subjektivní vnímání času je jen naše. Ale čas je spravedlivý a krájí každému stejně. A je opravdu jen na nás, co s ním (u)děláme. Naše zodpovědnost. Naše (pře)žití.

Ach. Včera mi málem utrhlo srdce odstrojování mého vánočního stromečku. Nerada to dělám. Ale březen je tu a přišel jeho čas. Takže světýlka pryč, zimní svíčky pryč, výzdoba pryč.

Zima je sice oficiálně ještě tady a já pořád tajně volám po sněhu, ale Vánoce už odvál čas…a s nimi i čas světýlek a splněných přání…

…kdybych ještě mohla, přála bych si, aby mě to moje srdce už konečně přestalo bolet…jednou provždy…