Znám všechny ezo poučky o tom, jak má všechno být, jak je všechno správně a přesně tak, jak má být. A určitě to tak opravdu je. Ale jak to vidět i ve chvílích, kdy máte pocit, že vám někdo oči přivázal černým neprůhledným šátkem? Říká se tomu důvěra. Říká se tomu lidskost. Říká se tomu upřímnost….
Pochyby. Stíny. Hlasy v hlavě. Neustálý tlak myšlenek, které se snažíte třídit, tiše pozorovat, ale nesoudit. Znáte to? Když se snažíte být na lidi milí… Hodní. Ne přehnaně. Víte, že lidé umí být zlí. V první řadě na ně však jdete vždycky po dobrém. A oni vám pak řeknou: „Dej si pozor, ty seš taková hloupoučká.“ Pere…
Vypadám hrozně. Co tady ta tečka? Ach jo! Vlas! Tady! Přímo pod pusou. Snažím se ho zachytit rukou a v myšlenkách se biju do hlavy, proč se ráno víc neprohlížím. A to neupravené obočí, rozmazané oči jen co vyjdu zpoza dveří… K tomu nepočítám ty nervy, které moje tělo absolvovalo večer předtím. Ne, ne ne, řekla…