Pochyby. Stíny. Hlasy v hlavě. Neustálý tlak myšlenek, které se snažíte třídit, tiše pozorovat, ale nesoudit.

Znáte to?

Když se snažíte být na lidi milí… Hodní. Ne přehnaně. Víte, že lidé umí být zlí. V první řadě na ně však jdete vždycky po dobrém. A oni vám pak řeknou:

„Dej si pozor, ty seš taková hloupoučká.“

Pere se to ve vás.

Egoistický postoj: „Jak si to ke mně může dovolit?“ versus láskyplná verze: „Ona to tak nemyslela, máš si jen dát pozor, tvé dobroty by někdo mohl zneužít.“

Do toho se vám postupně přidá vidění hodnotícího okolí vašeho já:

• Má moc jemný a vysoký hlas. Resumé: Jsi dítě.
• Má jemné rysy v obličeji. Resumé: Jsi ještě moc mladá.
• Jsi bezdětná. Resumé: Nic nevíš o životě.
• Jsi milá. Resumé: Jsi naivní a dostaneš přes držku.
• Pořád se usmívá. Resumé: Jsi hloupá.

Působit jako jednoduchý terč? Vzpírat se tomu, co mi bylo dáno? Nebo si být vědoma sebe samé a zbytek opustit?

Odpověď je jasná.

Usmívám se a hlavou mi běží:

• Ne všechny rady jsou vždy vyžádané.
• Nikdo neví, co je pro nás dobré, kromě nás samých.
• Buďme sví, ať si kdo chce říká co chce.
• Kdo soudí na základě čísel v občance, neprávem a bez rozmyslu škatulkuje.
• Kdo soudí a škatulkuje, uvědomte si, že tady zřejmě nebude dobře nikdy nic.

PS: Pro lidi, co by si přáli s něčím poradit, ať už řeší podobné problémy nebo úplně jiné, nebo si třeba chtějí jen popovídat, jsem nově otevřela poradnu. Odkaz najdete zde: online poradna

PPS: A já stejně zůstanu svá! Usměvavá a šťastná za to, že jsem tam, kde jsem, a vděčná, že jsem na tom malém českém rybníčku obdržela svoji první komparzní stálou roli, která je vidět a semtam i něco pronese! Držte palce! Další změny se blíží…cítím to v kostech!