Všechno se zdá být daleko. Tak nějak mimo nás. Že ženu přejelo auto a je na místě mrtvá. Že někdo zemřel na rakovinu. Že někdo odněkud spadl. Dokud to nezasáhne přímo nás nebo někoho z okolí… Strach ze smrti. Všechno to víme, že můžeme být další na řadě, že můžeme být, a v momentě nic….
Prosím, ne nedívej se na ni přízrak po ní zbyl nepohlédne do očí jak rozptýlený pyl jako zem se točí láskou žebrající mnich když květy v máji pučí její srdce nadobro utichnout chce zlomená vejpůl není tu strážce ve tmě hledá hůl jíž přidržet se jde mrtvá jako v lese tůň bloudí němá vůle propastí…
Sedím ve vlaku. Dívám se z okna. Všude kolem bílo. Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám… Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté… Na mysl mi přijde…