Sedím ve vlaku. Dívám se z okna.

Všude kolem bílo.

Utírám si suché oči a zjišťuju, že jsem si zapomněla dát řasenku. Od doby, kdy si nejsem jistá, kde a kdy zrovna začnu brečet, ji pravidelně (snad podvědomě?) zapomínám…

Sluníčko pálí a před očima pole přikryté bílou…tak nerušené, tak tiché, tak čisté…

Na mysl mi přijde věta, kterou mi kdysi řekla jedna bývalá spolužačka na střední: ,,Víš, proč tě holky nemají rády? Závidí ti. Tvoji čistotu. Že seš čistá.“

Dá se vůbec žít s čistým štítem? Jak může být člověk čistý, když dělá tolik chyb, a vidí v sobě tolik nedostatků a špíny?

Což mě přivádí k otázce, co je vlastně pro člověka čistota? Je to upřímnost? Laskavost? Schopnost mít rád?

Sedím ve vlaku. Dívám se z okna.

Bílá mě uklidňuje. Sníh mě uklidňuje. Chtěla bych se do něj celá ponořit.

Pořád mám před očima ten okamžik, kdy jsem vylezla mezi horou sněhu a pronesla jsem: Teď a tady umřít.

Protože by to bylo ve stavu nejvyššího bytí a štěstí.

Je to víc než dokážu vysvětlit. Je to symbol.

Symbol světa, který chci vidět v bílé barvě. Symbol opravdové, skutečné lásky, okamžiku, který je a v mžiku není, symbol čistoty, prostého bytí. Symbol smrti.