Všechno se zdá být daleko. Tak nějak mimo nás. Že ženu přejelo auto a je na místě mrtvá. Že někdo zemřel na rakovinu. Že někdo odněkud spadl. Dokud to nezasáhne přímo nás nebo někoho z okolí… Strach ze smrti. Všechno to víme, že můžeme být další na řadě, že můžeme být, a v momentě nic….
Jednou…jen jednou zažít ten pocit… Bojím se, že jsem přišel Pozdě O to, co už nenahradím Že k stáří poznám, jak to bolí Být sám Bez tebe Bez tvých darů Dal bych cokoliv Abych je mohl číst Neber mi sebe Vždyť jsem jako ty Ponořen do nebe Jen dýchat tvoje rty Závislý na smutku…
Dneska budu divná. Nic víc. Prostě jen divná. Vždycky se tetelím, když v televizi dávají moje oblíbený filmy s tématikou 2. světové války. (Jsem tím fakt postižená, já vím…) Zároveň to ale někdy nemůžu dodívat, nebo když už to dodívám, tak se slzami v očích nebo s celým potokem slz… Je mi nevýslovně smutno, když…