Dneska budu divná. Nic víc. Prostě jen divná.

Vždycky se tetelím, když v televizi dávají moje oblíbený filmy s tématikou 2. světové války. (Jsem tím fakt postižená, já vím…) Zároveň to ale někdy nemůžu dodívat, nebo když už to dodívám, tak se slzami v očích nebo s celým potokem slz…

Je mi nevýslovně smutno, když vidím scénu, když někdo odchází z domu, stěhuje se, nebo opouští něco, kam už se nikdy nevrátí. Při loučení. Když člověk opouští známá místa, svůj domov a neví, na jak dlouho. Uklidňuje se, že se brzo vrátí, ale neví to. Kdo by to věděl…

Divný.

Sedím v restauraci a jím večeři. Do toho začne hrát Jednoho dne se vrátíš od Věry Špinarové. Podívám se na protější židli a cítím hluboký vnitřní pocit ztráty. Že jsem o něco přišla. Že tam není ten, kdo by tam sedět měl.

Jedeme dál! Ještě divnější!

Babička z roku 1971 s Libuškou Šafránkovou a Marií Kurandovou. Jo, jsou tam scény, který přepínám a nechci vidět. Ale jsou tam taky scény, který jsou nádherný a hlavně jsou tam asi jedny z nejhezčích hudebních motivů, co znám. Nikdy mě nic nedojímá víc než ty tóny, který mnou hodně rezonují. Je to jako ruka brnkající na mou emoční strunu… Několikrát jsem přemýšlela, čím to je a co to je, že to ve mně tohle vyvolává… Vzpomínky na dětství? Vždyť nebylo bůhvíjak šťastný…

Už to mám! Ono nejde o nějakou idealizaci dětství a o radosti z něj, jako je tomu v tom příběhu… V té hudbě je víc. Bezstarostnost, dětskost, hravost, naivní vidění světa, to, co v určité fázi života opouštíme, abychom se stali tzv. dospělými. Přerod. Balanc mezi tím, co jsme chtěli, co jsme si v těch pohádkách vysnili, a co reálně máme. Když jsme museli opustit známá místa a vykročit do neznáma. Když jsme se museli pustit toho ochránce v podobě některého z rodičů, a najednou jsme byli sami. Sami za sebe.

Zároveň i ta pomíjivost. Vzpomínky na ne nutně určité věci. Vzpomínky obecně. Na lidi, kteří už tu s námi nejsou. Na všechny brababičky a pradědečky a uvědomění si, že za chvíli budeme na řadě my. Že koloběh života nezastavíme. Že smrt, která k životu jednoznačně patří, má smyl ve chvíli, kdy prožijeme svůj život. Když si uvědomíme, že není důležité, jak dlouho jsme žili, ale co a jakou vzpomínku jsme na světě zanechali.

Na to všechno myslím, když slyším tu hudbu…

Nejdivnější!

 

Jdu si po vodě…za sebou vidím stín…

Jdu po břehu…za sebou vidím stín…

Stojím před obrazem, za sebou Tě vidím stát. 

Jsi všude a přitom nikde…

 

PS: Chybíš nám, tati. Babi. Dědo. Dědo. Prababičko. Pradědo atd.